Život na dvě směny, časopis FotoVideo 11/2013

1. Na začátek jedna nudná, ale ilustrativní statistika:

Kolik let už působíš na dvě směny?
Řekněme, že s podobnou intenzitou jako v poslední době přibližně čtyři roky.
Počet rodin a dětí?
Jedna rodina, jedna žena Marta, Oliver (5 let), Oskar (1 rok), pes Samuel (7 let), fena Sára (8 let), bez milenky.
Jaký průměrný počet hodin (medián) spánku si denně dopřeješ?
Každý den přesně 6,5 hodiny.

2. Uvažoval jsi někdy o tom přejít vyloženě na dráhu fotografa? Myslíš, že by tě to bavilo stejně, jako tě to baví teď, a že bys byl schopen se tím uživit?

Není poslední čtyři roky den, kdy by se mi to tu s delší, tu s kratší intenzitou v hlavě nemihlo. Ač spoustu kolegů nebo kamarádů udivuji tím, že mě stále dominantně živí aplikovaná geologie, jsem příliš vyplašená bačkora, abych se odvážně pustil do nejistoty (byť by se mi v mnoha ohledech ulevilo). Skutečnost, že mi každý desátý den v měsíci s rozkošnou pravidelností přistává na účtu průměrný plat, má pořád svoje kouzlo. Věřím, že s akceptováním jisté chudoby (při realizovaní zejména autorských projektů) lze při profesi fotografa živé přírody udržet to, co mě k ní převedlo.
Podle mě, pokud bych se nenechal v zoufalství zlákat komerčními zakázkami, bavilo by mě fotografovat divokou přírodu pořád stejně. Nepochybuji o tom, že bych se v rozumné míře jako fotograf uživil. Oproti jiným mám výhodu, že nejen fotím, o fotografování a přírodě intenzivně píšu, přednáším, pořádám fotografické expedice v zahraničí nebo workshopy a kurzy v Česku. A to s poměrně širokým záběrem od fotografování zvířat přes krajinu až po makrofotografii rostlin a hmyzu.
I když to takto zní idylicky a čtenář si říká „Tak proč sakra chodí každý den jako geolog do práce?“, chybí mi to nejdůležitější − odvaha ke změně.

3. Myslíš, že je tenhle životní styl slučitelný se spokojeným rodinným životem?

Tento stav je se spokojeným rodinným životem slučitelný pouze obtížně. Trpí rodina i já, času na vše je málo, ve stresu pak podléhám panice a pro řešení není prostor. Snad proto, že díky fotografickým cestám jsme si vzácnější (než kdybych hnil každý večer doma), vydrželi jsme společně tak dlouho. Navíc, z pocitu jisté viny jsem pak doma i mnohem hodnější a snaživější, abych odčinil svůj „prohřešek“, že jsem s fotoaparátem dokumentoval chování zvířat na druhém konci světa.
Myslím, že moje žena Marta musí cítit, že když se vrátím z focení, má mě doma mnohem spokojenějšího.

4. Dokážeš práci a fotografii oddělovat? Resp. máš to tak, že přes den makáš na tom, za co tě platí v zaměstnání, a v noci a o víkendech na svých fotografických projektech, nebo tak nějak neustále přeskakuješ z jednoho na druhé? A vlastně jak moc se ti daří skloubit práci a fotografii dohromady, prolíná se to někdy?

Mám oboje poměrně jasně oddělené. Pondělí až pátek přes den zaměstnanec, víkendy fotografování, občas v týdnu krátký výjezd před nebo po práci. Ale jsem spíše sváteční fotograf, který si o přírodě raději hodně čte a pak jde v podstatě najisto. Jsou týdny, kdy nevezmu fotoaparát do ruky. Intenzivně fotím především o dovolených nebo o vyjednaných neplacených volnech ve firmě, v Evropě nebo dál ve světě. Ideálně tak dva až tři měsíce v roce. Přes den ve firmě jako geolog obvykle na fotografování nemyslím. Na služební cesty do terénu ani neberu fotoaparát. Večer pak sedím doma u počítače, zpracovávám fotografie, připravuji přednášky, píšu články, zadávám a odesílám objednávky fotografických obrazů nebo studuji další cesty za zvířaty, případně ladím fotografické workshopy.
Skloubit práci geologa a fotografování nejde, na prolínání není šance. Snažím se to mít jasně separované, byť je to hodně náročné a dost mě to opotřebovává.

5. Dávají ti to fotografování v práci pořádně sežrat („kdybys tolik nefotil, udělal bys nohem více práce“), anebo se to vlastně moc neřeší?

S přihlédnutím k výše popsanému mám fotografování jasně oddělené, není důvod, aby to někomu vadilo. Ve firmě plním, co mám a možná ještě víc než jiní, snažím se, abych si neplacená volna navíc zasloužil. Když je potřeba práce o víkendu, v noci, nemám s tím vůbec problém. Kolegové ve firmě možná mohou jen vnímat, že „kariéru“ geologa nežeru jako oni. Je to logické, mám prostor se realizovat i jinde. Ale to je samozřejmě nijak nelimituje. Je mi líto lidí, kteří mají práci na prvním místě.

6. Definuje podle tebe profesionálního fotografa to, že se živí převážně fotografií? A považuješ vlastně sám sebe za profíka?

Osobně nemám škatulkování „profesionální vs. neprofesionální“ moc rád. Ale když už, profesionál je podle mě ten, kdo si za svoje fotky bere peníze. Fotografie prodávám delší dobu (data i zarámované obrazy), píšu do časopisů články o přírodě, pořádám fotografické workshopy a expedice za přírodou, a ačkoli si stále více vydělám jako inženýrský geolog, jsem z tohohle úhlu fotograf profesionál. I když to tedy zní dost děsivě. Intenzivněji fotím jen šest let, pořád se učím! Přestože jsem členem Asociace profesionálních fotografů ČR a Federation of European Photographers (FEP) a mám pár let fotografickou živnost, za profíka se zatím nepovažuji.

7. Jak moc se intenzivní fotografování a noční sezení u počítače projevuje na tvém zdraví?

Největší problém mám asi s tím sezením u počítače. Když prosedím denně 12 hodin (ve firmě a další čas doma), úplně zdravotně nezávadné to rozhodně není. Bolí mě záda (problém s křížo-kyčelními klouby), musím hodně cvičit, trvá to tři roky a vím, že pokud nezměním to vysedávání, nic se nezlepší. Stačí víkend focení v terénu a o problémech nevím. Fotografování mé tělesné schránce vyloženě prospívá!

8. A konečně: co ti fotografování vlastně dává? Většina lidí asi bude mít problém ochopit, proč někdo dělá dvě práce najednou, proč si raději „neužíváš volného času“ ako většina populace…

Ano, přiznávám, jsem určitě pro většinovou společnost exot. Ale aktuálně nemám jinou možnost, byť se snad blíží řešení. Přírodu jsem měl rád odmalička, a když jsem zjistil, že mám možná vlohy ji nápaditě zaznamenávat a přivést k zájmu o ni i člověka, který si jí nevšímal, byl to impuls. Užiju si krásné chvíle při sledování divoké přírody, budu mít dobrý pocit z výsledku, a dokonce tím zaujmu druhé. Třeba i tak, že si fotografie koupí.
Bohužel to, co mě láká fotografovat nejvíce, volná tvorba v tropech, v arktických a polárních krajích je finančně náročné s návratností blížící se nule. Profese geologa mi stále ještě dává jistotu, že budu mít dvakrát třikrát do roka možnost odletět fotografovat to, co mě baví nejvíce. Aktuálně mám situaci ztíženou o to, že bych měl uživit i rodinu. Moje žena Marta je doma na mateřské se dvěma dětmi, takže na moje netrpělivě očekávané živoření coby fotograf divoké přírody na plný úvazek zatím není prostor.
Volný čas mě nebaví. Mám rád pocit, že jsem užitečný, že za mnou něco zůstává, něco zajímavého jsem vyfotografoval, napsal nebo pomohl začínajícím fotografům přírody. Byť už mi to i pěkné peníze přináší, fotografování chování zvířat ve volné přírodě rozhodně jako práci nevnímám a tak to zůstane i ve chvíli, až mi věci související s fotografováním budou zajišťovat příjem dominantní.

Pro časopis FotoVideo se ptal Petr Jan Juračka, fotografii v úvodu pořídil VOJTa Herout.

Souvisejí odkazy

Další rozhovory a televizní vystoupení