Kalypso severní, nejkrásnější evropská orchidej

Za růžovou krasavicí na sever

Protože se jedná o severskou orchidej se skandinávským výskytem v Evropě, zúžili jsme úvahy o cestě na Švédsko a Finsko. A protože Finsko bylo díky čerstvým podkladům z loňského roku od Filipa mnohem jistější, Švédsko mělo smůlu.

Vlastně to měl být idylický výlet, podobný pohodové rychloakci za kapucínkem kukačkou do Polska v loňském roce. Máte popis lokalit, kde orchidej roste, máte data, kdy obvykle bývá v květu, nastudujete vše o její biologii a každý řádek, kde je na internetu o ní zmínka, zajistíte letenky a půjčíte auto. Prostě “dávačka”, skoro až nuda bez možných překvapení.

Snad nějaký šestý, nebo sedmý smysl mi ale říkal, “raději k tomu výletu něco přidáme, kdyby to úplně nevyšlo a klukům jsem navrhl, že se zastavíme u mých oblíbených jezírek s medvědy a rosomáky. Nebylo to totiž od uvažovaných lokalit kalypsa severního nijak daleko. Filipovi, Jirkovi i Zdeňkovi se úvaha o noci v krytu se šelmami líbila, měli jsme tedy i zálohu. Kdyby snad náhodou něco na našem severském výletu nevyšlo.

Opožděné jaro se zbytky sněhu

Půjčili jsme si auto a vyrazili z Oulu na východ do Národního parku Oulanka. “Hele, tamhle v lese je sníh!”, “... blbost, já nic nevidím”, “tady zase, podívej”, ... “kecy, jsi unavený z cesty”, “ty jo, fakt jo, to je průser a podívej na ty břízy, dyť ještě ani nemají listy!”.

V NP Oulanka, v cíli naší cesty a místě, kde jsme měli vytipováno šest fleků s naší touženou růžovou krasavicí, právě končila zima. Sníh tam sice už neležel, ale musel slézt před pár dny. Hnědá loňská tráva byla těsně přitisknutá k terénu a zelená barva byla jen na jehličnatých stromech, ty listnaté totiž teprve zoufale čekaly na teplo.

Když se ponoříte do literatury a prolistujete internet, naprosto neomylně vytipujete, že ideální termín na kalypso severní do NP Oulanka bude přibližně 6. - 12. černa. My tam vykulení stáli 8. června, což bylo letos sakra brzo. Lokality jsme prošli, snad i pár ultra-mrňavých lístečků toužené orchideje našli, ale do květu jim zbývalo minimálně deset dní.

Orchidejový les nad lyžařskou sjezdovkou

Panika se nás ale nedržela dlouho. Filip se připojil na roamingová data a na nějakém německém orchidejovém fóru našel čerstvou fotografii jistého Marca z Belgie a měl na ní kalypso. Pár citlivých a opatrných dotazů a ten dobrý muž nás zachránil, naděje pořad žila. Vyrazili jsme zpět do Oulu. Severně od něj jsme měli mít druhou šanci.
Jak jsme po dlouhých rovných finských silnicích přejížděli na západ, na břízách pomalu přibývalo drobných jasně zelených lístků, až to nakonec byly lístky velké pokrývající celé stromy v cíli naší cesty nad městečkem Kemi.
Bylo pozdní odpoledne a my podle turistické navigace zaparkovali pár stovek metrů od naší růžové krásky. Blížil se večer, ale nedočkavost vyhrála, vyrazili jsme to zkusit. I proto, že slunce zapadá až po půlnoci a krátce po první hodině ranní zase vychází.
Biotop tu má kytka vskutku vtipný. Jedná se kopeček zasvěcený sportům, je tu sjezdovka a spousta cest, které jsou vhodné na kolo, běhání a pěší turistiku. Vršek je cestičkami protkaný. Protože jsme se vydali přímou cestou po spádnici, mnoho jsme jich překročili. Už po dvou stovkách metrů, jak skončila suťová pole s občasnou borovicí, jsme ale vlezli do poměrně pěkného severského lesa. S kouzelným prostředím lesa v NP Oulanka se to sice srovnat nedalo, ale v menším detailu pár desítek metrů se dala najít zákoutí velmi pěkná. A právě tady naše růžová krasavice kvetla. Na mírně podmáčených flíčcích mechu obklopeného borůvčím, v lese s převládající borovicí. Nejdříve jedna rostlina, pak tři blízko sebe a chvilku před půlnocí už jsme věděli o desítkách rostlin.
Naživo je kalypso severní snad ještě krásnější, možná drobnější než jsem odhadoval, ale v kombinaci s okolním prostředím - nádhera. Snad jedinou vadou, ve srovnání s jinými orchidejemi, je to, že není ve svém vzrůstu a květu vlastně vůbec variabilní. Jednotlivé rostliny jsou si podobné jako vejce vejci.
Po pár kalíšcích oslavného likéru jsme si opět ustlali s komáry pod širým nebem. Jen na pár hodin, abychom chytili u orchidejí ještě něco z ranního světla. To je totiž nevýhoda jarního severu, okolo čtvrté hodiny ráno začíná být světlo fakt hnus, ostré a má už jen bílou barvu. Během dopoledne jsme se u fotografování kreativně vyčerpali a po krátké poradě vyrazili za medvědy dvě stě kilometrů na jih. Ale to už by byl jiný příběh.