Výreček malý, večer a ráno v Madzharovo

Trápení v západní části pohoří Rodopy

První snaha o fotografie výrečků malých v západní části pohoří Rodopy byla i přes několik pokusů fiasko. Několik drobných soviček jsme sice našli, tedy spíše díky jejich ozývání věděli kde jsou, ale fotografovat to nešlo. Ve tmě je nenajdete, s kmeny stromů splývají i během dne a v noci nepomůže ani silná baterka.
Na přehrávání nahrávky z malého reproduktoru propojeného s telefonem sice reagovaly, občas i blíže přelétly, ale pro fotku jsme je nevypátrali. Aby se hledalo lépe, napadlo nás zaměřit se na města a vesnice, kde je v noci občas nějaké světlo, uliční lampa nebo trochu osvětlený park. Výreček malý je opravdu nenápadná sovička, dokonce se mi stalo, že jsem omylem fotografoval trochu světlejší část kmenu stromu. Pro místní obyvatele jsme byli během večera za exoty, ale kromě toho, že jsme se o výrečcích něco naučili, to žádný další efekt nemělo.
Podobně jako u každého focení jsem si říkal, že hledat nějaké důvody, proč to nejde, nemá příliš smysl, chce to jen víc zkoušet. Další příležitosti znamenají víc šancí, každý jedinec je jiný, třeba to v další vesnici půjde. Po poměrně fotograficky jalové první části našeho bulharského výletu jsme se v pohoří Rodopy přesunuli více na východ, kde jsme to chtěli znovu zkusit.

Večer v městském parčíku

Fotografování v okolí města Madzharovo a nad řekou Arda bylo parádní. Spousta příležitostí, vlastně jsme nevěděli co dříve, ťuhýci, dudci, supi, šakali a pár pěvců, kteří do Česka ani nezalétávají.
Když jsme jednou odpoledne vyrazili do Madzharovo na nákup do místního pidi-obchůdku, zaujal nás místní parčík poměrně řídce osazený stromy několika druhů. Jako stvořený pro výrečky. S Martinem jsme debatovali o tom, že to tady za tmy rozhodně zkusíme, když mě napadlo, proč to nezkusit hned. Slunce sice ještě svítilo, dalo by se říci pozdní odpoledne, ale alespoň budeme vědět jestli tu je, případně jak reaguje. A opravdu byl. Na nahrávku parádně reagoval, což bývá u výrečků za světla spíše výjimečné. Rozhodli jsme se, že na místě počkáme s fotografováním do večera. Mělo to jeden zásadní důvod, i když najdete výrečka za světla, fotografovat nemůžete. Pokud si jej na krátkou vzdálenost nahrávkou přitáhnete tam, kde mu to sluší (nebo je alespoň vidět), fotografovat se nedá, útočí na něj totiž pěvci. Kromě toho, že tím sovičku trápíte, na výsledných fotografií vystrašená nevypadá vůbec přirozeně. Nehledě na to, že ta fotka obecně vypadá blbě - k sově musí být tma, ať může pořádně otevřít oči. Čekali jsme na soumrak.
Jak se začalo stmívat, měli jsme během pár desítek minut několik šancí na různých stromech. Výrečkovo houkání nakonec přitáhlo dalšího samečka a měli jsme i samičku. Dalo by se říci idylka, ale fotografování drobných schovaných soviček je peklo. Ve stromech se obtížně hledají, najít průhled, kdy jej nic nepřekrývá je umění. Každý, kdo fotografuje divoká zvířata za soumraku asi tuší, co to obnáší.
I tak jsem byl v extázi, sovy miluji. Snad nejvíce mě mrzí, že nám v jednu chvíli v koruně vzrostlé borovice seděli půl metru vedle sebe sameček se samičkou, ale ani přes usilovnou snahu jsem nenašel průhled tak, aby mohli být na fotografiích oba.

Ranní rozloučení s výrečky

Ráno jsme se k výrečkům malým vrátili. Že by třeba s námi vydrželi do prvního paprsku slunce a zároveň by je ještě neotravovalo hejno pěvců z celých Rodop. Barevné svítání sice nevyšlo, ale byla šance i na trochu popisnější fotografii z blízka, když nás výreček k sobě po pomalém přibližování pustil.
U fotografování jsem se vždy snažil, aby sovička splývala s kůrou stromu, aby “vyniklo” její ochranné zbarvení a aby okolní prostředí bylo co nejatraktivnější. Ať je vidět, kde žije. Na fotografických workshopech vždy říkám, “u fotografování zvířat rozšiřujte úhel záběru tak, dokud vám z okolí nic nevadí a stále je ještě zajímavé”. Ne vždy to s výrečky šlo, ale těch šest tady prezentovaných fotografií mě moc potěšilo. Když jsme za výrečky do Buhlarska s Martinem odjížděli, přál jsem si alespoň jednu fotku.
S výrečky malými se můžete setkat i v České republice, ale bude to spíše jen při velmi soustředěném hledání. Nedá se očekávat, že jej potkáte náhodou. Poprvé tu byl při hnízdění spatřen pár v roce 1998 a od té doby je zaznamenáno každoročně několik pozorování. Aktuálně tu nehnízdí více než několik párů. Až na pár výjimek jsou všechna pozorovaní z jižní a střední části Moravy.

Související odkazy
Články o fotografovaní ptáků
Fotografie sov v Galerii (slibuji, že do jara doplním všechny!)
Fotografování výrečků a supů v Bulharsku