Ekvádor, Národní park Sangay

Při bloudění národním parkem Sangay se budete pohybovat mlžným pralesem, ve větších výškách nejčastěji páramem (travnaté oblasti chladných horských oblastí), při výstupu na sopku se připravte na pyroklastické sedimenty, v nejvyšších partiích pak na ledovec.

Při cestě k El Altaru

Pokud budete mít štěstí, bude vám dělat společnost andský medvěd brýlatý, ocelot, puma, jaguarundi, tapír a další. Oproti jiným místům v Ekvádoru jsem právě tady měl možnost dalekých výhledů, kdy jsem fotoaparát z ruky do brašny téměř neodkládal. Pokud se mě někdo zeptá, kde se mi nejvíce líbilo, jednoznačně odpovím, že v NP Sangay.

Park byl vyhlášen v roce 1979 a na svých současných 518 000 hektarů výrazně rozšířen na jih v roce 1992. Najdeme zde tři ekvádorské sopky: El Altar a dvě v Ekvádoru nejaktivnější - Tungurahuu a Sangay. Na rozdíl od ostatních ekvádorských parků je hledání podrobnějších informací, nutných pro návštěvu, výrazně složitější. Odměnou ale rozhodně bude, že při čtyřdenním pobytu v parku nepotkáte ani živáčka. Také proto je vícedenní trek parkem pouze pro zkušené turisty s kompletním vybavením.

Stoupání na sopku Tungurahua

 

Bahnitými stezkami

Pro svou výraznou deštivost, vlhkost a bahnitost v měsících červnu až srpnu, je nejvhodnější doba pro návštěvu v období prosinec – březen. A ani tehdy sucho rozhodně není. My jsme park poznávali v září. Potkalo nás jak typicky mlžné a vlhké počasí při výstupu na Tungurahuu, tak úžasná, pro Ekvádor (a především pro NP Sangay) netypicky modrá obloha při cestě pod sopku El Altar. I tak doporučuji pro návštěvu parku přibalit do batohu holinky. Gore–Tex boty jsou k ničemu, zbytečně si je zničíte. Naopak Gore–Tex oblečení je pro cestu to nejkomfortnější, budete stále v suchu. Důležitá je i kvalitní nepromokavá fotobrašna, nikdo si jistě nepřeje vodu ve svých objektivech.

 

S kondorem nad hlavou

V parku má domov několik zajímavých živočišných druhů, ale při běžném výletu je obvykle nezahlédnete. Nejpozoruhodnějším ptačím druhem který zde můžete potkat, je kondor andský (Vultur gryphus), což je největší létající pták na světě s rozpětím křídel až tři metry. Aby se dlouhodobě udržel ve vzduchu, je vzhledem ke své ohromné velikosti při letu závislý na stoupavých vzdušných proudech z hor.

Puma concolor

Díky nim cestuje na obrovské vzdálenosti pouze s občasným mávnutím křídly. Kondoři andští se živí hlavně zdechlinami a při jejich hledání mohou nastoupat až do výšky 5500 metrů. Menším dravcem, kterého lze často v páramu spatřit, je orel černoprsý (Geranoaetus malanoleucus). Další z dravců pro tuto oblast typických je jestřáb (Buteo poecilochrous) a moták (Circus cinereus). Běžným ptákem ekvádorského párama je čejka andská (Vanellus resplendens), kterou poznáte podle hlasitého křiku a její hnědočernobílé barvy. Naleznete zde i několik druhů kachen a dalších vodních ptáků. Malé ptáky zastupují především kolibříci, kterých bylo v Ekvádoru popsáno 126 druhů!

Tapirus terestris

Ze savců můžeme ve vyšších polohách spatřit tři druhy jelenců. V páramu nalezneme kočkovité a psovité šelmy. Puma americká (Felis concolor) bývá pozorována ve výškách okolo 4000 m, stejně jako příležitostně viděný, nesprávně pojmenovaný vlk andský (Dusicyon culpaeus), který je ve skutečnosti spíše liškou. Puma americká má jednobarevnou žlutohnědou srst a vydává různé zvuky, včetně příšerného, jakoby lidského vřískotu při páření. Největším ekvádorským savcem je tapír horský (Tapirus pinchaque). Tapíra je ale velice těžké spatřit. Přes den je zalezlý v neproniknutelných houštinách a vylézá pouze za svítání a za soumraku, kdy spásá různé zakrslé stromy a keře.

Na závěr musím ještě zmínit nejmenšího medvěda na světě, kterého lze v Ekvádoru potkat. Je to medvěd brýlatý (Tremarctos ornatus), jenž je zároveň i jediným jihoamerickým medvědem. Zajímavý je i tím, že jako jediný z medvědů žije na stromech a je převážně vegetariánem, o čemž mimo jiné svědčí jeho indiánský název oso achupayero (medvěd pojídající bromélie).

 

Stále aktivní Tungurahua

Sopka Tungurahua (5023 m)

Tungurahua (5023 m), vzdálená 10 km na jih od městečka Baňos, je v současnosti jednou z nejaktivnějších sopek v Ekvádoru. Toho byste si měli být, před případným výstupem na ni, vědomi. Erupce v roce 1711 zničila blízká města a ani v pozdější době sopka své okolí nešetřila. A nešetří ani nyní. Krátce před odletem do Ekvádoru jsem pravidelně sledoval, jak ohrožuje městečka na jih od Baňos a byla uzavřena i jediná silnice do města.

Tungurahua, pokud ji v časté oblačnosti zahlédnete, je pěkný typicky kuželovitý vulkán s ledovcem na vrcholu. Nemohu to ale potvrdit, protože v současnosti je pravděpodobně zapadán pyroklastiky a vulkanickým popelem. Nechce se mi věřit, že by díky aktivitě v poslední době ledovec roztál. Výchozím bodem pro výstup na Tungurahuu je městečko Baňos (1800 m), což je na ekvádorské poměry celkem velké sídlo. Je hojně navštěvované především pro své lázně, proto je tu bohaté zázemí se spoustou obchodů a turistickými kancelářemi. Pokud si nejste příliš jisti a máte zbytečných 30 USD na den, můžete jejich služeb využít. Ať už je to třeba průvodce až na vrchol, noční výlet autobusem za výhledem na ohnivé divadlo sopky, půjčení horského kola nebo výlet do pralesa.

Na svazích Tungurahui

Při cestě na vrchol se nevyhnete vesničce Pondoa (2650 m), přes kterou vedou všechny cesty nahoru. Použít slovo vesnička se moc nehodí, je to jen spousta baráčků roztahaných po stráni. Jedinou obživou místních obyvatel je pastva dobytka, díky kterému jsou tu alespoň nějaké znatelné stezky. Protože jak cesta skončí, šlapete nahoru pouze po kravských cestičkách. Vegetace je v těchto místech docela bujná, má charakter mlžného pralesa.

Když pastviny skončí, ponoříte se, kousek před obtížně čitelnou cedulí obrostlou mechem s nápisem TUNGURAHUA HIKING TRAIL, do „tunelu.“ Samozřejmě není to klasický tunel, tady ten vytvořila příroda a člověk jen nepatrně pomohl. Mnoho let museli po této cestičce vodit ekvádorští pastevci svá stáda, než se tato stezka zahloubila do současné podoby. Dnes asi 70 – 100 centimetru pod povrch, někde i více, na většině míst s kořeny a hustou vegetací těsně nad hlavou.

Bahnitá cesta do kopce pod nohami stále podkluzuje, pokud však máte čas koukat okolo, vegetace je tu úžasná. Mnoho stromů hustě obrostlých mechem a mechy visící z větví dolů až k záhonům tlustých stébel bambusů. Škoda jen že nám ve výhledu bránila hustá mlha a vydatné mrholení. I tak, nebo právě proto, to bylo velmi působivé. Z neustále rychle se převalující mlhy se vynořovala spousta květů.

Na samotný vrchol se nedoporučuje vystoupat. Kvůli všudypřítomné mlze nevidíte, zda není sopka právě aktivní, a pokud by se třeba obrátil vítr, už vám nikdo nepomůže.

 

Vyhaslý vulkán El Altar

Zbytky kaldery El Altaru

El Altar (5320 m), nacházející se u západní hranice parku 40 km od osady Candelaría, je pátým nejvyšším ekvádorským kopcem. Jedná se o vyhaslou sopku, která byla v minulosti pravděpodobně vyšší než Cotopaxi, ale mohutný výbuch vrchol rozmetal. Nyní je na jeho místě velká neúplná kaldera otevřená k západu. Kaldera je zatopena jezerem Laguna Amarilla (4400 m). Právě jezera v okolí hory jsou největší zajímavostí oblasti.

Naším cílem nebyl vrchol, El Altar nabízí překrásný a pustý terén i pro vysokohorské turisty a zkušené výletníky. Trek pod sopku můžete zvládnout za dva dny, ale z vlastní zkušenosti tvrdím, že ideální je týden. Zvolili jsme si za cíl kráterové jezero Laguna Amarilla, od jehož břehů se pětitísícové vrcholy El Altaru prudce vypínají.

Pohled z NP Sangay na Cotopaxi

Ačkoli je cesta pod vulkán popisována většinou jako těžce k nalezení, ráno jsme se přesvědčili, že je to v pohodě. Je tu spousta cestiček, kterými se vodí krávy na pastvu a pouze jedna z nich je ta správná, ale pokud se budete řídit intuicí, tu správnou naleznete. Nám se to také podařilo. Hned na začátku se trochu více nastoupá do výšky, jinak vede většina cesty stále po vrstevnici po kopečkách nad říčkou Río Collantes. Kousek nad vesničkou Candelaría je také místo, kde ještě uvidíte nějaké stromy, poté už vám budou společnost dělat pouze obrovské drny páramové trávy. Až sem vás také doprovodí kolibříci, marnými pokusy o jejich vyfotografování ztratíte nejvíce času.

Možná vám to bude znít směšně, ale objektivním nebezpečím tohoto výletu jsou krávy. Nechápu, že si pro svojí pastvu vyberou při cestě páramem místo, kterým nutně musíte projít i vy. Jelikož tu není kvůli bažinám větší šance je obejít, je to docela bojovka. Obzvlášť má-li někdo na sobě červenou bundu. Utíkali jsme asi dvakrát, ale strachu jsme si užili vždy, když jsme je míjeli.

 

Nedostupný Sangay

Nedaleko vesničky Candelaría

Volcán Sangay (5230 m), ležící ve stejnojmenném národním parku (200 km jižně od Quita), je nejaktivnější sopkou jihoamerických And. Jeho kráter prakticky neustále opouštějí žhavé kameny, popel a vulkanické plyny. Situace se ale každý den mění, proto není výstup na vrchol nereálný. Nadmořská výška vrcholu sopky, což jsou vlastně okraje právě aktivních kráterů, se díky erupcím často mění. Vulkán není technicky náročný na vylezení, ale riskujete, že vás trefí nějaký ten žhavý uhlík o velikosti psacího stolu. I samotný pohled od úpatí k vrcholu nabízí úžasnou podívanou, hlavně v noci. Velkým problémem je složitá dostupnost úpatí kopce, cesta zabere několik dní v obtížně přehledném a často extrémně bahnitém terénu. Přestože byl Sangay pro mě v Ekvádoru hlavním cílem, po cestování okolo Tungurahui a Altaru, kde jsme nachodili okolo 100 km, už na něj nezbyly síly.

První erupce byla zaznamenána v roce 1628, ale Sangay byl nepochybně aktivní již dříve. Do roku 1728 byl zdánlivý klid, ale od tohoto roku probíhají na sopce erupce téměř nepřetržitě. V roce 1849 Francouz Sebastian Wisse dokonce napočítal 267 silných erupcí během jedné hodiny. V období let 1916 – 1934 byl Sangay krátce v klidu, proto se právě tehdy podařil první výstup. Na jeho vrcholu je kaldera, během výzkumu v roce 1976 zaznamenal vulkanolog Minard L. Hall u vrcholu další aktivní krátery. V současnosti je aktivita o něco nižší.

Doprovod při cestě Ekvádorem

 

Kudy do parku

Brány pro vstup do parku jsou čtyři. Vesničky Alao (pro Sangay), Candelária (El Altar), Pondoa (Tungurahua) a Río Negro (deštný prales). Kromě stanice parku v Pondoa, která je opuštěná, za vstup do parku zaplatíte 10 USD. Při troše šikovnosti se placení vyhnete i jinde. Pod El Altar se dostanete nacpaným autobusem z Riobamby do Penipe a pak pěšky přes Candalaría.

 

Závěr

Dočetli jste druhý článek pro Paladix.cz, ve kterém jsem se pokusil stručně představit národní park, který se mi v Ekvádoru nejvíce líbil. Příště se podíváme na pralesy tropické Amazonie.

Použitá technika v Ekvádoru: Canon EOS 300; Canon EF 28-80mm f/4,5-5,6; Canon EF 75-300mm f/4,5-5,6; polarizační filtr Hoya, film Kodak Supra 400, fotobrašna Lowepro Orion Mini.

 

Související odkazy
Ekvádor, země mnoha kondtrastů
Ekvádor, cesta do pralesa

 

Ondřej Prosický | NaturePhoto.cz, 1.3.2003