Tak, konečně jsem se dostal k tomu,
napsat pár řádek o fotografování papuchalků
bělobradých, za kterými jsem se začátkem
července vydal na norský ostrov Runde.
Společnost mi dělali tři focením stejně postižení fotografové, Bohdan,
Láďa a Pepík. S papuchalky jsme někteří strávili během týdne až 40 hodin
a myslím, že na nás jen tak nezapomenou.
Papuchalk bělobradý (Fratercula
artica) Atlantic Puffin, Autor: Ondřej
Prosický | NaturePhoto.cz, Model: Canon EOS 30D, Objektiv: Canon EF
200mm f/2.8 L USM, Ohnisková vzdálenost (EQ35mm): 340 mm, fotografováno
z ruky, Clona: 7.1, Doba expozice: 1/320 s, ISO: 400, Režim měření
expozice: se zdůrazněným středem, Kompenzace expozice: 0 EV, Blesk: ne,
Vytvořeno: 6. července 2007 19:21, ostrov Runde
(Norsko)Na ostrov Runde jsem odjížděl
s jednoznačným cílem. Poznat život a chování těchto vtipných a
zajímavých ptačích postaviček a pokud by mi byli elementálové nakloněni,
zachytit jejich každodenní útrapy na fotografiích.
Ostrov Runde
je pro sledování arktického ptactva tím nejvhodnějším místem, jedná se o
nejjižněji položenou hnízdí skálu v Norsku. Proto po pouhých 2500 km
a 30 hodinách nepřetržité cesty můžete sledovat papuchalky
bělobradé, chaluhy velké, alky
malé, tereje bílé, racky
stříbřité, kormorány chocholaté a
spoustu dalšího ptactva. O ostrově Runde se snad ještě do konce roku
více rozepíšu.
Tudy cesta
nevede
Po skoro hodině strmého stoupání, kdy je z
malého ostrova vidět široko daleko, jsme dorazili k útesu na západní
straně, odkud padal ostrov strmě do moře. Všude létalo spousta ptáků,
kteří se navzájem přeřvávali, moje oči však po zemi pátraly po
papuchalcích. Z literatury jsem věděl, že jejich dutiny jsou ve skalách
nebo v zemi nad útesem, proto pro mě bylo obrovským zklamáním, když jsem
zjistil, že tu sice papuchalci jsou, ale nějakých strmých 15 – 30 metrů
pod námi. Vraceli se od moře s rychlým třepotáním černých křídel, aby
neobratně vlétli do dutiny, před níž se výjimečně zastavili na pouhé dvě
vteřiny. Kluci na mě smutně koukali, situace byla dramatická. Představa
lézt po strmé skále dolů nikoho nelákala. A to ani mě, který je pro
fotku ochoten obětovat dost a speciálně pro ty účely mám u rakouské
pojišťovny sjednáno pojištění pro horolezce, které obsahuje úhradu
záchranné akce a to včetně případného použití vrtulníku. Jak poznáte o
pár řádku níže, za papuchalky jsme riskovat život nemuseli, ale ve
skalním útesu jsme se vyblbli při focení terejů, alek a alkounů.
Netroufal jsem odhadnout, jak se kluci postaví k tomu, že jsem je
zavedl s fototechnikou tisíce kilometrů od domova s vidinou snadného
focení arktických ptáků a přitom pap006podmínky nejsou právě ideální a
to je hodně mírně řečeno. Nemohl jsem to pochopit, v hlavě jsem měl
obrázky fotografujících důchodců s kompaktem v ruce, před nimiž trpělivě
pózoval papuchalk a to ve vzdálenosti ani ne jednoho metru. Kde jsou, co
se děje, proč se schovávají, nejsme tu v blbém období, proč se nás bojí?
Tak zoufalé to nakonec nebylo.
Papuchalčí
skála aneb na přehlídkovém mole
Po další hodině
bloumání po hraně útesu jsme se vyšplhali k místu, které se pro nás na
dalších pět dní stalo základnou. Už z dálky dávalo větší soustředění
návštěvníků vědět, že tady bude něco zajímavějšího. A bylo.
Koncentrace papuchalků byla větší, ale především jejich hnízdní
dutiny byly v bezprostřední blízkosti drátem vymezené pozorovatelny a
na strmé skále nad ní. Tzn. našli jsme tu téměř ideální podmínky pro
focení. Jedinou vadu na kráse tam bylo pouze to „větší soustředění
dalších návštěvníků“. Jak jsme poznali již o den později, papuchalčí
skála je vyhledávaným místem i pro další fotografy z celé Evropy, kteří
chtějí mít v portfoliu svého papuchalka. Intenzitou návštěv se nám
vyrovnal pouze jeden Němec, budeme mu říkat Helmut, který také přicházel
každý večer. I přes kvalitní závaží, které každý den vytáhl nahoru
(1D MkII, 20D, Canon 300/2,8 a Canon 600/4), byly jeho pokusy opap009
zachycení papuchalka v letu tristní. Společnost mu dělali další
fotografové a někdy to tam vypadalo jako na veletrhu fotografické
techniky. Věc, kterou absolutně nesnáším (přítomnost cizích lidí v mé
blízkosti při focení) jsem tady musel vydržet, jen jsem přemýšlel o
vhodnějším místě, takovém, aby na mě nebylo vidět a hlavně, abych byl
obsazeným dutinám co nejblíže. Protože jen tak budu mít podmínky pro
fotografování papuchalků v letu, při jejich návratu se zobákem plným
rybiček.
Prvního večera jsem si jenom zkusil „jak to půjde“ i
když nyní, a to je poučení, můžu říci, že právě ten první večer byly
podmínky pro focení nejlepší. Podrobnosti popíši v kapitole „Letecká
přehlídka s plným zobákem“. A dokonce, když nyní proběhnu fotky
papuchalků z těch šesti dní, ten první bylo vidět nejvíce papuchalků s
rybičkami v zobáku.
Bylo zajímavé, že se každý den papuchalci
chovali trochu jinak a proto byly i podmínky pro focení jiné, po každé
vznikalo něco jiného. Někdy s rybičkami, někdy bez, někdy spousta
portrétu, někdy skupinky a dovádění na skalách, jindy mnoho letovek a
návratů do dutin, někdy ani jeden. Asi nevětší množství papuchalků na
skalách bylo za mlhy (nízké oblačnosti), kdy nemohli lovit a seděli
nasraně na skále a čekali na lepší počasí. Přestože jsem s nimi strávil
spoustu času, hodně o nich ještě nevím.
Papuchalk bělobradý (Fratercula
artica) Atlantic Puffin, Autor: Ondřej
Prosický, Model aparátu: Canon EOS 20D, Objektiv: Canon EF 400mm f/5.6 L
USM, Přepočtené ohnisko: 640mm, Stativ: Gitzo 1227 + 1377M, Clona: 5.60,
Doba expozice: 1/400 s, ISO: 100, Měření expozice: se zdůrazněným
středem, Kompenzace expozice: 0, Blesk: Ano (externí Sigma EF-500 DG
Super, -2 EV + Better Beamer), Vytvořeno: 2. července 2006 17:14:29,
Kaldekloven, ostrov Runde (Norsko)Pohled do
encyklopedie, papuchalk bělobradý (Fratercula arctica)
Domovem až 37 cm velkého papuchalka bělobradého, černobílého ptáka
s nezaměnitelným rudooranžovým zobákem, jsou pobřeží a ostrovy
severní a střední části Atlantského oceánu. V Evropě papuchalk hnízdí na
pobřeží Norska, jihozápadního Švédska, Velké Británie, Irska, Islandu
a Francie (Bretaň). Je to pták volných moří. V době mimohnízdní se
zdržuje ve střední části Atlantského oceánu. Před hnízděním ptáci
přilétají ve velkých houfech k pobřeží a vyhledávají travnaté svahy s
měkčím povrchem, kde si mohou snadněji vyhrabávat hnízdní nory,
dlouhé 1-2 m. V noře je jedna hnízdní komůrka, ale může jich však být i
víc. Ptáci hrabou nory nohama, pomáhají si i zobákem, staré obydlí má
i několik chodeb. Hnízdní dolík si vystýlají suchou trávou, peřím nebo i
vodními rostlinami, přinesenými z moře.
Během hnízdění působí
kolonie, jako by vymřela. Jen občas je ze země slyšet hlasy hnízdících
ptáků. Jednotliví ptáci sedí bez hnutí před dutinou a otáčejí hlavou na
všechny strany. Strčíte-li ruku dovnitř (což jsem nezkoušel a nikomu to
ani nedoporučuji), pták se do ní zakousne a je možno jej vytáhnout.
Velmi silné stisknutí však proniká až ke kosti. Byl jsem svědkem toho,
že ptápap008ci zatlačení do úzkých vrčí jako psi.
V některých
oblastech dalekého severu jsou papuchalkové lidmi požíráni, z hnízd je
dostávají dlouhými kopími nebo je loví ve vzduchu. Následující noc sedí
na osiřelém vejci „náhradní matka“. Když je i ta zabita, nastoupí třetí,
čtvrtá nebo dokonce pátá. Jedná se o mladé ptáky, kteří sami ještě
nesnesli vejce, znuděně se potloukají na hnízdí hoře a rádi převezmou
roli rodiče.
Papuchalk bělobradý hnízdí v početných koloniích,
kde občas bývá více sto tisíc jedinců. Samice snáší obvykle v květnu
jediné vejce, které je značně velké (14 % hmotnosti samice) a sedí na
něm střídavě oba partneři 40 až 42 dní. Podle některých údajů je to
pouze 35 dní, protože někteří ptáci prý naplno zasednou po 4 až 7 dnech
po snesení. Staří krmí mládě na hnízdě 40 dní.
Papuchalci
bělobradí se živí především rybami, ale také mořskými měkkýši a
korýši. K hnízdu tak často přináší v zobáků až 20 ryb. Kořist
papuchalci loví pod vodou, kde plavou pomocí nohou i křídel.
Letecká přehlídka s plným
zobákem
Na ostrově jsem chtěl mimo jiné nafotit
letícího papuchalka se zobákem plným ryb, v domnění, že to nemůže být o
mnoho těžší než fotografování v letu pár centimetru velkého kolibříka.
Mýlil jsem se, splašený let papuchalka nebylo něco, co by se dalo snadno
komponovat do hledáčku. Až s přibývajícím časem stráveném na kamení
útesu, jsem se dozvěděl o papuchalcíchpap002 víc a našel jsem způsob jak
jejich let předvídat.
Papuchalk loví na hladině moře cca 150 –
200 m v hlubině pod skálou, kde jsem na ně číhal. Po dni stráveném
lovením rybiček se vrací k dutině, kterou ne vždy při prvním příletu ke
skále najde, proto nepřistane, ale ihned odlétá na moře, kde opíše kruh
o poloměru několik stovek metrů, aby to zkusil znova, pro mě moc cenné
zjištění. Prostě jsem si jednoho takového neúspěšného navrátilce domů
vytipoval a na jeho druhý (třetí, čtvrtý,...) pokus si počkal. Získal
jsem několik cenných vteřin a především možnost připravit se na směr, ze
kterého bude papuchalk přilétat.
Pak jsem manuálně předostřil
na 40 – 70 m a pohlédl do hledáčku. Ačkoli v něm bylo vše rozmazané,
proti modré hladině vody nebo zelenému útesu jsem vždy přilétajícího
papuchalka identifikoval. A nyní nervy, papuchalk stále rozostřený se
přibližuje a vyplňuje stále větší plochu, čekám a když papuchalk
vyplní přibližně třetinu hledáčku mačkám spoušť. Monofokální objektiv
Canon řady „L“ bezchybně zaostří a já rychle po sobě exponuji 2 – 4
záběry. Víc nemá cenu, papuchalk už sedí v klidu na skále, nebo se
trefil do dutiny. A pak to tam buď je nebo není. Teda já ho tam měl
vždy, ale ostrý pokaždé rozhodně nebyl.
Takto to možná vypadá
idylicky a snadně, ale pro pěknou fotku je podstatné se soustředit na
další „drobnosti“, směr slunce, vhodná clona (f/7,1 – f/8,0) v
závislpap010osti na expozičním čase (čím kratší tím lepší), korekce
blesku s vysokorychlostní synchronizací. Pro fajnšmekry jako já
vstupují do hry takové blbosti jako, odstín modré hladiny v pozadí a
prokreslení jak bílého tak černého peří papuchalka, což je na ostrém
slunci skutečně bojovka. Ale co s tím, každý paprsek je důležitý, vždyť
ideální čas pro mě byl 1/2000 s, ale málokdy pro něj byly ideální
podmínky.
Pikantní bylo po očku pozorovat Helmuta, který se
300/2,8 pokoušel o totéž, ale klapání závěrky se odehrávalo zásadně po
ukrytí papuchalka v dutině. Někdy mě nepřestanou překvapovat „majitelé
fototechniky“ (o fotografech nemůže být řeč), kteří vybavení za stovky
tisíc neumějí používat a pak v diskusních fórech popuzeně popisují jak
něco špatně funguje.
Nejvhodnější příležitost pro
fotografování papuchalků v letu byla hned první večer, protože se k
dutinám vraceli tak, že jim zapadající slunce svítilo přímo na zobák.
Ostatní dny se jejich návrat odehrával více a více ze západu, tzn.
objektiv jsem směřoval téměř do slunce. Stále jsem nevěděl proč to tak
je, až někdy ve čtvrtek jsem to pochopil. Hejna rybiček, které
papuchalci loví se podél ostrova stěhují jedním směrem, proto i změna
návratu ptáků k dutině. Bylo smutné, že nejvhodnější podmínky byly v
době, když jsem neměl ještě správně vypilovanou techniku. Něco ale přeci
jen vzniklo.
Papuchalk bělobradý (Fratercula
artica) Atlantic Puffin, Autor: Ondřej
Prosický, Model aparátu: Canon EOS 30D, Objektiv: Canon EF 200mm f/2.8 L
USM, Přepočtené ohnisko: 640mm, fotografováno z ruky, Clona: 7.1, Doba
expozice: 1/1250 s, ISO: 250, Měření expozice: se zdůrazněným středem,
Kompenzace expozice: 0, Blesk: ne, Vytvořeno: 1. července 2007 17:14:29,
Kaldekloven, ostrov Runde (Norsko)
Ale
pánové, to je skála pro papuchalky
Chtě nechtě musím
tady zmínit něco jako „etiku při fotografování ptáků“. Žádná snaha o
dokonalý snímek by neměla omezit chování nebo dokonce život ptáka a to
obzvlášť v době hnízdění. Na druhou stranu v touze po realizování vašeho
záběru (vysněné fotce) musíte tu více tu méně obejít nějaká pravidla. V
našem případě to byl vstup několik málo metrů za řetězem ohraničenou
pozorovatelnu, sice pouze do vzdálenosti ne více než 4 metry a i
tento kousek byl pro nás velmi cenný.
Při fotografování letovek
jsem seděl velmi blízko dutiny, ale vždy tak, aby pták vždy zalétl.
Pokud se k tomuto kroku neodvážil ani při třetím přeletu s rybičkami
(často s mručením) z místa jsem raději odcházel. Většinu času jsem však
měl přes sebe přehozenou lehkou maskovací síť, kdy nebyly problémy s
návratem papuchalků žádné.
Pouze jednou nás místní ochranář, s
ještě poměrně přívětivým tónem, upozornil na nevhodnost našeho
konání. Jeho slova: „Ale pánové, ta skála je pro papuchalky a ne pro
fotografy“, mi na dlouho zůstanou v paměti.
Rozhodně jsme
nezpůsobili žádnou škodu, narozdíl od „cvakálistů“ kteří cpali pazouru s
kompaktem do dutiny, aby si vyfotili papuchalka. Toho jsem byl svědkem
hned první den.
Mnohem více škody nadělají například
makrofotografové hmyzu (ne všichni!), kteří strkají hmyzáky do ledničky,
aby se jim při následném focení v klidu domova moc nemrskali. Výjimkou
není ani focení portrétu šídel s přišpendleným zadečkem.
Na hladině v království ptáků
Čtvrtečního odpoledne jsme si zaplatili výlet lodí okolo ostrova.
S jediným cílem, sledovat arktické ptáky jak loví u hladiny a bychom si
prohlédli si kolonie v nižších patrech útesu. Protože rozdělení útesu do
jednotlivých zón je pozoruhodné, kormoráni obývali nejnižší
patro, nad nimi sídlili alkouni a alky. Ve vyšších patrech pak jsou
racci a buřňáci, zatímco moji oblíbení papuchalci bydlí až nahoře,
naštěstí.
Pro mě bylo moře lákavé především proto, že jsem
doufal, že nafotím to, jak papuchalci loví. Protože při pohledu shora
z útesu to vypadlo, že vždy zobákem při letu rozřezávají hladinu, aby
vysbírávali rybičky.
Do kolonie lovících papuchalků jsme se
dostali, ale svědkem něčeho podobného jsem nebyl. Žádný papuchalk si od
vody žádnou čerstvou rybičku neodnášel, stejně byl pohled na ně úžasný.
Cachtali se ve vodě, stále se opakovaně potápěli, vzlétali a přistávali.
Tohle jejich chování na hladině jsem neznal, škoda že je loď tolik
plašila a proto bylo jejich focení velice obtížné až nemožné. I tak to
byl úžasný zážitek, obzvlášť po tom, co jsme o pár minut později
pozorovali kolonie racků a překrásných terejů.
Snad někdy příště
Stejně jako vždy u podobných
krásných setkání, mi euforie z příjemného focení vydrží jen chvíli.
Fotky jsou pěkné, jen zlomek mám na stránkách (jak v článku, tak
především v galerii). Prezentovat vše není kde. Ale už nyní mám spoustu
nápadů, co by šlo při focení papuchalků udělat lépe. A když se k tomu
přidají moje na ostrově Runde nevyřízené účty s
terejem, orlem mořským a
sokolem stěhovavým, tuším, že se tam někdy vrátím.
Příště, až bude čas, napíši článeček
o útočných chaluhách velkých, což je pro fotografa asi
nejnebezpečnější pták.
Souvidející články na
internetu:
Chaluha
velká, lovci fotografů
Papuchalk bělobradý (Fratercula
artica) Atlantic Puffin, Autor: Ondřej
Prosický, Model aparátu: Canon EOS 20D, Objektiv: Canon EF 400mm f/5.6 L
USM, Přepočtené ohnisko: 640mm, Stativ: Gitzo 1227 + 1377M, Clona: 7.10,
Doba expozice: 1/500 s, ISO: 200, Měření expozice: se zdůrazněným
středem, Kompenzace expozice: 0, Blesk: Ano (externí Sigma EF-500 DG
Super, -2 EV), Vytvořeno: 2. července 2006 17:37:04, Kaldekloven, ostrov
Runde (Norsko)
Komentáře ke článku
(4 příspěvků) Přidat komentářIba som chcela povedal autorovi fotografii ze autorstvo clanku s nazvom ani nie je v poriadku lebo prave som pozerala animal planet a tam sa to vola papuchalka severna a zije to v Steve Irwine na severozapade skotska . Okolo roku 1925 ich domorodi obyvatelia uz davno vo velkom konzumovali, i v 1926 roku jeden obyvatel Steve Irwinu zjedol asi 130 pampuchalku rocne teda severnych-fotografia zodpoveda papuchalkovi belobrademu k hornemu clanku-
dakujem za pochopenie Marika