Kostarika je v tropické střední
Americe rájem zvířat a láká zoology i amatérské přírodovědce.
Koncentrace živočišných druhů je tak vysoká, že přivábí i mnoho
fotografů ze všech koutů světa. Protože mám k latinské Americe blízko,
příliš jsem se nerozmýšlel a lovit zvířátka na paměťovou kartu
fotoaparátu jsem vyrazil i já.
Nároky na
fototechniku
V době digitálních zrcadlovek se fotografování
zvířat usnadnilo i pro laickou veřejnost. Crop faktory digitálních
zrcadlovek přiblíží i to nejvzdálenější zvíře a nad místem na paměťové
kartě se nemusíte tolik rozmýšlet jako nad políčky založeného citlivého
filmu. Z toho plyne, že pro majitele klasických fotoaparátů bude
fotografování zvířat značně obtížnější.
Mnohem důležitější než
tělo fotografické kamery je dobře zvolený objektiv. Pro fotografování
zvířat ve volné přírodě (a to neplatí pouze v Kostarice) je nejvhodnější
objektiv s minimální ohniskovou vzdáleností 300 mm. Ohniska 500 mm a 600
mm jsou samozřejmě lepší, ale bohužel zcela mimo rozpočet nás
fotoamatérů. Z vlastní zkušenosti mohu doporučit, že nejlepší
variantou je objektiv 400mm s minimální clonou f/5,6 na dlouhém konci.
Tyto objektivy lze ještě snadno přenášet, aniž by vám upadla ruka.
Protože je terén v Kostarice často náročný a bahnitý, je důležité
hmotnost výbavy co nejvíce minimalizovat.
Jak známo, objektivy
pevných ohnisek jsou mnohem ostřejší a kresba pohlednější, ale pro cestu
do tropů za zvířaty by měla jít honba za super ostrým snímkem stranou.
Zoom objektivem v rozsahu 100-400mm zabijete několik much jednu ranou a
v kombinaci s dalším drobným příslušenstvím získáte třeba i
makroobjektiv. Jelikož pod mohutnými stromy bude světla vždy málo, ve
výhodě budou majitelé objektivů se stabilizací obrazů (IS pro Canon, VR
pro Nikon). Pokud se nebojíte vyzkoušet výrobky firmy Sigma,
doporučil bych třeba objektivy s rozsahem 170-500 mm nebo 50-500 mm.
Stabilizaci sice nemají, ale jsou levnější. Protože však má tento
výrobce kvalitu objektivů hodně různorodou, je nutno vyzkoušet
několik kusů. Je jedno, jestli používáte Canon nebo Nikon, ale asi
nevhodnějším objektivem do Kostariky bude Canon EF 100-400mm IS L USM,
který bohužel na Nikon nenasadíte.
Klasický stativ není do
náročnějšího terénu příliš vhodný, proto bych doporučil spíše
monopod. Jedná se však pouze o mé zkušenosti, někdo může mít návyky jiné
a klasický stativ mu bude dobrým pomocníkem. Stejně tak výkonný externí
blesk pomůže v temném pralese pořídit snímky, které byste se bez něj ani
nepokoušeli vytvořit. Důležité je i větší množství baterií a pro
ukládání nafocených snímků třeba externí databanka, do které můžete
každý večer nahrát nafocená data.
S ptáky v deltě
řeky Río Barú
Blízkost vody vždy láká žíznivé a hladové
živočichy, to platí v Kostarice stejně jako na rozlehlých afrických
pláních. Při pohledu na mapu Kostariky není problém si vybrat jednu z
mnoha řek a na jejích březích nebo ještě lépe v jejím ústí sledovat a
fotit bohatou faunu.
Do městečka Dominical v deltě řeky Río
Barú jsem přijížděl pozdě odpoledne po nezpevněné cestě autobusem podél
pobřeží Pacifiku. Za okénkem padala voda z mraků takovým proudem, že
jsem se modlil, abych mohl být v suchém bezpečí co nejdéle. Náladu mi
příliš nezkazila ani voda mírně protékající střechou autobusu, svou
fotobrašnu jsem pečlivě hlídal na jednom z posledních suchých míst.
Příliš mě nevzrušovala ani nejistota, kde strávím noc, a svoje touhy
jsem zaměřil k jasnému ránu a zvířatům v hledáčku fotoaparátu.
Ráno jsem nemohl dospat a hned po rozednění jsem vyrazil pouze s
fotonádobíčkem, v tričku a v plavkách za faunou pacifického pobřeží. Z
kostarických zvířat jsou jednoznačně nejčastěji k vidění zástupci ptáků.
Hned při prvních krocích potkávám na keřích modré tangary a po několika
snímcích se vydávám i na pláž, abych pořídil několik záběrů pobřeží za
časného rána. Okolní zvuky zvířat mě však nutí vrátit se brzo na
rozbahněnou cestu a do subtropické vegetace v její blízkosti. Netrvá
dlouho a na nedalekém stromě pozorují kostarického datla, který se
však mnohem více podobá našemu strakapoudovi. Nenechá se rušit
rozděláváním monopodu v těsné blízkosti a dále hoduje na přezrálém
ovoci. U stejného plodu se během půl hodiny vystřídají další čtyři
zástupci kostarické aviofauny.
Za nedalekou ohradou ve vysoké
trávě se pasou koně a v jejich těsné blízkosti je doprovázejí volavky
rusohlavé. Fotografování to značně komplikuje, pletou se koňům stále
pod nohy a ty v záběru mít nechci. Jsou ideální podmínky pro focení,
příjemné ranní světlo, já pohodně schován ve vysoké trávě, objektiv na
monopolu a zvířátek tolik, že nevím, co fotit dříve.
Okolo osmé
hodiny ranní městečko stále ještě spí a já vyrážím na druhou stranu k
řece Río Barú nafotit nějaké volavky bílé. Po cestě mi na paměťovou
kartu přibyly obrázky kondorů havranovitých, kteří se nechají z
blízkosti fotit na cestách a nedaleko lidských obydlí. Již v momentě,
kdy poprvé zahlédnu řeku, spatřím na vyvrácených kořenech mohutného
stromu sedícího ledňáčka královského, jak se spokojeně rozhlíží po
hladině. Jsem od něho vzdálen asi 12 metrů a nervozita mi svazuje ruce,
ačkoli mám fotoaparát v ruce a zapnutý, nemám příliš času. Je pouze mojí
chybou, že před tím než se více přiblížím dělám pouze jeden snímek
(bohužel po létech fotografování s klasickou zrcadlovku, místem na
paměťové kartě ze zvyku šetřím…) Když po dvou krocích pohlednu do
hledáčku podruhé, ledňáček už tam není. V Kostarice jsem ho spařil
ještě několikrát, ale ten první záběr byl nejpovedenější, i když ne
dokonalý.
Obrovskou výhodou fotografování ve střední Americe
jsou podstatně kratší úletové (unikové) vzdálenosti volně žijících ptáků
(a zvířat vůbec). Toho jsem využil zejména při fotografování volavek
bílých lovících v mělké vodě řeky, přiblížit jsem se opatrně mohl
rákosem do vzdálenosti 10 – 15 m, což je třeba u volavek na
Třeboňsku nemožné.
Za papoušky v deštném
pralese
Jedním z nejpůsobivější zážitků je pozorování
nejkrásnějšího ptáka v Kostarice, kterým je bezesporu ohrožený ara
arakanga (Ara macao). Tohoto velkého, v křiklavých barvách vyvedeného
papouška si nenechá ujít žádný milovník kostarické fauny. Počet jedinců
tohoto druhu papoušků ubývá, proto je jejich hledání a pozorování
velmi náročné. Jeho domovinou jsou vlhké tropické nížiny pacifického
pobřeží, ve kterých může prožít až 60 let, pokud se nestane obětí
pytláků, kteří obchodují s ohroženými druhy. Nejvhodnějším místem ke
zkoumání jejich života je Península (poloostrov) de Osa v okolí Sirena
Biological Station. Tato lokalita je sice obtížně dostupná, ale útrapy
cesty podél horkého pobřeží stojí za to. Dotáhnout 20 kg vážící batoh
na zádech a 7 kg těžkou brašnu na rameni hlubokým pískem do 18 km
vzdálené biologické stanice byl můj nejhorší zážitek v Kostarice,
dokonce jsem si říkal, že ty „krámy“ prodám.
Pokud zde papouška
spatříte (když zde strávíte alespoň celý den, není to problém), je
pro fotografovaní nejlepší po vyplašení s fotoaparátem na místě čekat,
až se znovu vrátí. Třeba právě tam jsou nejchutnější plody, které má
nejraději, a rád se pro ně vrací. Největší překážkou je v husté vegetaci
absence světla, je nutné nastavit vyšší ISO, nestačí ani 400, často jsem
zkoušel i 800. S objektivem na monopodu jsem šel až na 1/60 s, což se mi
neosvědčilo, mnoho snímků je máznutých. Hodně fotografií jsem smazal,
ale stále mi zůstalo hodně použitelných. Vzhledem k výrazné červené
barvě papoušků doporučuji fotit do formátu RAW, Canony EOS 300D a
EOS 10D mají při ukládání do JPG problémy se zpracováním, v červené se
ztrácí kresba a v SW se to obtížně opravuje. Možná, že už je na tom EOS
20D lépe.
V Kostarice žije několik dalších druhů papoušků. V NP
Tortuguero lze občas spatřit aru zeleného (Ara ambigua) a v NP Carara
na vás bude z větví pokřikovat třeba amazoňan pomoučený (Amazona
farinosa).
S digitální zrcadlovkou v pralese
Často se setkávám s otázkou, jestli nemůže vlhko a další nástrahy
tropů ublížit fototechnice. Z počátku jsem strach měl, ale po několika
cestách mohu říci, že 300D snese všechno, přestože budou majitelé EOSů
1D, 10D a 20D tvrdit něco jiného. Tělo fotoaparátu běžně používám i ve
vytrvalém dešti, pouze ho občas otírám kapesníkem, což i na workshopu
pořádaném FA, způsobilo u několika kolegů hodně vykulené oči a nutily mě
foťák schovat do brašny.Mnohem důležitější je kvalitní fotobrašna (nebo
batoh). V náročném terénu lze zakopnout, a škoda na objektivech může být
vysoká. Ačkoli přední výrobci Tamrac i Lowepro tvrdí, že jejich výrobky
nepromoknou, doporučuji přes fotografické zavazadlo za deště přehodit
igelitku.Jako ochranu objektivů za deště je vhodné nasadit sluneční
clonu, na přední čočku nebo filtr nebude pršet. Clona je vůbec šikovná
věc a to i pod zataženou oblohou. Několikrát mi takto možná zachránila
objektiv, neboť při fotografování zvířat není nouze o drobné nehody.
Pronásledování opic v Manuel Antonio
Když už
mám nafoceno mnoho zástupců kostarické ptačí říše, začínám studovat, kde
by bylo nejvhodnější fotografovat velké savce – opice a lenochody. Po
rozhovorech s místními lidmi a studiu informací na internetu se mi
jako nejvhodnější jeví národní park Manuel Antonio na pacifickém
pobřeží. Park je hojně navštěvován, proto není doporučována návštěva
o víkendu, kdy je na plážích vyvaleno velké množství lidí.
Lokalita je příhodná především pro fotografování opic (malpa
kapucínská, chápan středoamerický), dvou druhů lenochodů nebo velkého
ještěra ctenosaura. Ptačích druhů je zde také velké množství, ale jejich
pozorování je obtížné. Tuto skutečnost ještě více ztěžuje fakt, že
správa parku otevírá bránu až v osm hodin ráno, což je škoda, protože
ptáci jsou nejaktivnější časně zrána.
Ihned při prvních krocích
mě uchvátí členité skalnaté pobřeží, sundávám teleobjektiv (který se pro
mě stal v Kostarice „záklaďákem“) nasazuji široké ohnisko a na stativu
komponuji záběr s kamenitým pobřežím v popředí a mořským obzorem v
dáli. Po exponování kontroluji histogram, náhled snímku není na slunci
vidět, a sahám do brašny pro šedý přechodový Cokin pro snížení světla
sluncem prozářené oblohy. Když jsem s fotografií spokojen, všimnu si na
skaliskách velikého ještěra (Ctenosaura similis), který své více jak
metr dlouhé tělo vyhřívá na slunci. K těmto plazům se lze přiblížit
velmi blízko (až na 5 metrů), proto je jejich fotografování snadné.
Jenom je důležité přemýšlet nad kompozicí. Jejich tělo je podobně
zbarveno jako skaliska, proto se na snímku ztrácejí. Je vhodné do pozadí
snímku zakomponovat něco zeleného, nebo oblohu.
Toulám se
parkem již čtyři hodiny a opice nikde, už jsem prošmejdil všechny stezky
a hlavu mám z prohledávání korun stromů vykroucenou. Když se vracím
až k pobřeží, zaslechnu zdálky křik, jsou to opice. Konečně. Když
dorazím do jejich blízkosti, moje prvotní nadšení kalí skutečnost, že
toto se přece nedá fotit. Tmavé opice v temné koruně stromu, kterou
prosvítá ostré slunce, a opice neustále splašeně létají z větve na
větev. Dávám si závazek - musím je prezentovatelně nafotit, jinak odtud
neodjedu. Jejich několikahodinovým pozorováním absolvuji rychlokurz
chování malpy kapucínské a odpoledne to nevidím tak tragicky, po
stromech už lezu obstojně. Horší je alchymie správně zvolené
expozice. Zkrotit kontrasty, aby bylo vše v pořádku je obtížné.
Osvědčilo se mi toto, ISO 800, korekce +1 EV, čas 1/200 clona 5,6. Je
tma jak v jeskyni a jinak to snad nejde. Až po návratu do promrzlé Prahy
mě napadlo, že jsem měl použít externí výkonný blesk, i když byly opice
daleko, v kombinaci s vyšším ISO by to třeba vyšlo. Příště to tak
udělám, chybami se člověk učí.
Odpoledne se přehouplo v
podvečer, když vysoko v koruně stromu spatřím na listech se pasoucího
lenochoda. V bohatém listí je lenochod zcela pohlcen a na výsledné fotce
bych poznal, že se jedná o lenochoda, pouze já. Zase musím čekat do té
doby, než bude na snímku bezpečně rozeznatelná hlava a alespoň jedna
tlapa, abych mohl určit zda se jedná o lenochoda dvouprstého nebo
trojprstého. Jednu výhodu tato šedivá zvířata mají, lenochod
nezdrhne…
Pozorovaní středoamerických ještěrů
Při procházení pralesem v Kostarice narazíte i na velké množství
plazů a obojživelníků, z nichž někteří jsou jedovatí. A nejsou to pouze
hadi, ublížit mohou i pestrobarevné žabičky „pralesničky“, s barvou od
zelené přes červenou až po temně modrou. Jejich aktivita je nejvyšší
zejména v noci, ale příležitost k fotografování je i v pozdním večeru.
Nejvhodnější je použití delšího makroobjektivu, protože se jedná o
drobná zvířátka. Naopak šlápnout na jedovatého hada můžete při neopatrné
chůzi během celého dne. Asi nejpůsobivější zážitek z fotografování hada
mám z oblasti Montverde. Při pozorování kolibříků zůstal můj zrak v
koruně na větvi stromu, kde byl obtočen světle zelený křovinář
běloocasí (Bothriechis lateralis). Pořízením snímku jsem hodně riskoval,
jedovatého hada jsem měl ve výšce pět metrů přesně nad hlavou, odjinud
nebyl vidět. Kvůli nedostatku světla jsem musel použít externí blesk a
strachoval jsem se, že se had poleká a spadne mi za krk. Nakonec ale vše
dobře dopadlo.
Největším plazem Kostariky je jednoznačně leguán
zelený (Iguana iguana), který je vcelku hojný a lze jej potkat na mnoha
lokalitách. V největším množství je k vidění v rezervaci Caňo Negro
nebo v NP Tortuguero, na některých místech jsou jimi stromy zcela
obaleny. Fotografování těchto hrozivě vypadajících ještěrů není
problematické, úniková vzdálenost je krátká a jejich pohyb je často
velmi pomalý, proto i při absenci světla lze pořídit prezentovatelný
snímek. Když už jsem měl leguánů na paměťové kartě hodně, usmyslel jsem
si, že je vyfotím trochu jinak. Leguáni skvěle šplhají po stromech a
když potřebují dolů po kmeni stromu rychle sbíhají. Strávil jsem asi
hodinu tím, abych zachytil tento jejich zajímavý tělocvik i za cenu
lehce mázlých snímků. Na místě jsem chtěl fotografie vymazat, ale teď
jsem rád, že jsem to neudělal. Je neuvěřitelné, jak dokážou své mohutné
tělo dokonale ovládat. Leguán zelený se vyskytuje v různých barevných
variantách v celé střední Americe a místní jim říkají „stromové kuře“. Z
prostého důvodu - tohoto zajímavého býložravce zařadili do svého
jídelníčku. Přestože jsem na různým místech Jižní Ameriky ochutnal
pavouky, kobylky i morče, leguánů mi bylo trochu líto.
Fototechnika používaná v Kostarice
Canon EOS 300D
DIGITAL, Canon EOS 300, Canon EF 20-35mm f/3.5-4.6, Canon EF 100mm f/2.8
Macro USM, Canon EF 400mm f/5.6 L USM, Kenko Teleplus SQH 1.5x, blesk
Sigma EF-500 DG Super EO-ETTL , fotobrašna Lowepro Nova 5, monopod
Manfrotto 681B + 234RC, PL filtr Hoya, COKIN Gradual Grey G2 (ND8),
CompactFlash II SanDisk Ultra 256MB, databanka SmartDisk FlashTrax 40GB,
filmy Fuji Provia 100F.
Závěr
Přestože jsem
slíbil, že se problematice fotografování zvířat v Kostarice budu v tomto
článku věnovat více, zjistil jsem, že bych se často opakoval, hodně toho
bylo řečeno i v předešlých článcích o národních parkách v Kostarice a o
fotografování kolibříků (bude následovat). Kostarika je ráj pro
fotografa zvířat, množství druhů je obdivuhodné a podmínky jsou ideální.
Komentáře ke článku
(3 příspěvků) Přidat komentářjsou fakt
dobrý:nuts::-|:-|:-|:-|:wacko:;-):-):-):mad::mad::,(:-/:blink::cool::-P:-):-):-D:,(:wacko::nuts:;-)