Proč právě volavky
Pravděpodobně
každý, kdo je podobně jako já posedlý fotografováním zvířat, má mezi
vysněnými záběry pěkně vyfocenou volavku. Exkluzivitu podobného záběru
zvyšuje poměrně malé rozšíření čeledi na území ČR a legendární plachost
českých volavek. V krajině, v blízkosti rybníků a někdy i na polích, je
občas potkáváme, bohužel to, co z nich vidíme jsou obvykle hřbet a
křídla, když se volavka s křikem vznáší k obloze. Jestliže vás ohromí
jejich ladnost, vznešenost a chování, máte na pár let o zábavu
postaráno. Situací, při kterých můžete volavky fotografovat je mnoho,
bohužel to však patří k tomu nejobtížnějšímu, čemu se lze při
fotografování zvířat věnovat. Nevím, jestli jsem to při rozhovoru byl
já, nebo jeden můj kolega, kdo pronesl větu: „Dobře vyfocená volavka, je
lepší než ženská“, hodně to vystihuje to, jak rád využiji každé
příležitosti tyto krasavice fotit.
Volavka modrošedá (Egretta caerulea)
| Little Blue Heron, Autor: Ondřej Prosický, Model:
Canon EOS 20D, Objektiv Canon EF 400mm f/5.6 L USM, stativ Gitzo 1227 +
1377M, Clona: 7.10, Doba expozice: 1/125 s, ISO: 100, Kompenzace
expozice: -1/3 EV, Blesk: Ano (externí Sigma EF-500 DG Super, -2/3 EV),
Vytvořeno: 16. prosince 2005 10:22:34, delta řeky Rio Baru u Dominical
(Kostarika)
Doporučená
technika
Nemá smysl někomu něco nalhávat, pro
fotografování volavek ve volné přírodě je nutností zrcadlovka s
teleobjektivem. Majitelé kompaktních fotoaparátů pravděpodobně
použitelné fotografie nezískají, šanci mohou mít u volavek ochočených na
workshopu nebo u té vycpané ze školního kabinetu. Zatímco zrcadlovku
můžete zvolit jakoukoli (ať digitální nebo analogovou), výběru objektivu
je nutno věnovat větší péči. Snadno by se dalo doporučit, čím delší
tím lepší, ale moje zkušenosti jsou trochu jiné. Raději zvolím ohnisko
400mm, než třeba 800mm. Fotograf je pak při pohybu v blízkosti vody
mnohem mobilnější a nehrozí nedobrovolné koupání. Kratší ohnisko je
vhodné při fotografování z voru od hladiny, z krytu na břehu, nebo
při mém hodně specifickém pohybu s fotoaparátem ve vodě (podrobnosti
níže). Kratší ohnisko je obvykle lehčí a nevyžaduje tolik pevnou
oporu (stativ) jako ohniska dlouhá. Stejně tak pro finální podobu
fotografie je vždy lepší použití samotného teleobjektivu, než jeho
kombinace s různými telekonvertory, které zhoršují kresbu zejména
tím, že v terénu nemáte vždy možnost dodržet podmínky pro zachování
ostrého záběru (stativ na pevné podložce, drátěná spoušť atd.)
Netvrdím, že superdlouhým teleobjektivem volavku
nevyfotografujete, ale myslím si, že je vhodnější se této berličce
vyhnout.
Jak už jsem nakousl, teleobjektiv potřebuje stativ. I
když v blízkosti vody (hladina vody v popředí a pozadí volavky), je
světla poměrně dost, pevná opora je důležitá. Už jen tím, že při
čekání na vhodný záběr vám po chvilce nezdřevění ruce. Já dávám přednost
lehkému stativu, se kterým lezu do vody, kdy jej v hlubší vodě používám
jako monopod. Většinu svých volavek na hladině jsem však vyfotil z ruky,
často i v leže, kdy mi jako stativ slouží lokty zapíchnuté do bahna nebo
opřené šutry.
Aby byl zobáček
ostrý
Hezkou fotku dělá i to, že je ostré to, co ostré
má být. Obvykle to bývá hlava ptáka, což je speciálně u volavek problém.
Jejich stavba těla a zejména dlouhý krk s mrňavou hlavou, ostrému
zobáku příliš nenahrávají. Pokud neděláte dramatické výřezy, ale volavka
vyplňuje většinu obrazové plochy, je obtížné dostat to správné do
hloubky ostrosti. Často tak budete mít ostrý hřbet, ale hlava bude mimo.
Jak z toho ven, jak zaostřit na zobák, který mnohdy bývá v okrajových
částech záběrů?
Moderní zrcadlovky (Canon 20D, Nikon D200) mají
poměrně vhodně rozmístěné zaostřovací body v obraze, tzn. lze jimi
ostřit na cokoliv, co vidíte v hledáčku. Toho lze využít při ostření na
hlavu volavky. Třeba u Canonu 20D (30D) je pro to na těle ideálně
navržen joystick, kterým lze aktivní bod AF bez sundání fotoaparátu od
oka rychle vybrat. Obvykle to bývá ten krajní. Ostřit volavku plně
vyplňující hledáček něčím jiným mi nepřipadá vhodné.
Jinou
kapitolou je manuální zaostřování. To používám zejména v případě, kdy
lze očekávat nějakou akci, aby při rychlé změně polohy volavky objektiv
nezaostřil za ní. Nutnost je to i při použití telekonvertoru 2x s
objektivem s minimální světelností nižší než f/5,6. Dříve jsem se
podivoval jak mohli naši dědové ostřit manuálně, ale postupem času
získám občas nějaký záběr ostrý i při akčních scénách. Při těch
statičtější je vhodné vyfotit více totožných záběrů (pokud fotíte s
DSLR), vždy mezi nimi zcela rozostřete a pak ostřícím kroužkem opět
najděte na to, co potřebujete v hloubce ostrosti.
Pro ostrý
záběr v horším světle je nezbytný stativ, čím delší teleobjektiv, tím
by měl být stabilnější. Fotografovat sice lze i z ruky, kdy platí, že
čas by měl být převrácená hodnota ohniska v milimetrech. Ale pro opravdu
ostrý záběr (ze kterého lze udělat výřez pro doladění kompozice) je
stativ nebo jiná opora nutná. Volavka je ve vodě obvykle statická,
číhá na rybu a pohybem by si je plašila. Přesto delší čas než 1/160
nepoužívám.
Volavka modrošedá (Egretta caerulea)
| Little Blue Heron, Autor: Ondřej Prosický |
NaturePhoto.cz, Model: Canon EOS-1D Mark II N, Objektiv: Canon EF 400mm
f/5.6 L USM, Ohnisková vzdálenost (EQ35mm): 520.00 mm, stativ Gitzo
1227, Clona: 6.3, Doba expozice: 1/800 s, ISO: 100, Kompenzace expozice:
0 EV, Blesk: ne, Vytvořeno: 12. ledna 2007 9:14, Little Estero Lagoon,
Ft. Myers Beach (Florida, USA)
Když se
něco děje
Pro poutavou fotku volavky, která zaujme i
člověka jemuž je příroda ukradená, pouze ostrý a technicky dokonalý
záběr nestačí. Fotka by měla mluvit i bez komentáře typu: „čekal jsem
tam v mraze deset dní a nakonec...“. Hlavní cesty jsou dvě, buď ptáka
zachytíte při nějaké typické činnosti, která charakterizuje daný druh
nebo se kompozicí, pozadím, barvami nebo prostředím pokusíte o výtvarný
umělecký záběr. Jenom tak, se z vašeho záběru stane Fotografie a
přestane být jen dobře vyfocenou volavkou. Pokud patříte k podobným
zoufalcům jako já, co se snaží zkombinovat vše výše jmenované, je mi vás
líto. Se snímky nebudete nikdy spokojeni.
Nejsnadnější úlohu
při fotografování volavek bude mít přírodovědec – ornitolog. Výhodu
bude mít v tom, že to co se já o přírodě při focení s překvapením učím,
on už dávno ví. Akci, která mě při focení šokuje, znalec přírody již
očekává. Jednoduše řečeno, o chování a zvycích volavek musíte vědět vše,
stejně jako jiných zvířatech, která chcete fotit. Nejlepší je pro to
knihovna a čas strávený při pozorování (focení) v přírodě. Přesto pár
akčních témat vyzdvihnu.
Fotografii volavky přidá na
atraktivnosti, když bude mít v zobáku rybu. Pro podobný výjev, je však
potřeba s volavkou na břehu (nebo ve vodě) strávit pár hodin. Nemá smysl
běhat po břehu a hledat ptáka, který rybu zrovna vytáhl. Vhodnějším
způsobem je si nějakou volavku vybrat a nějakou tu chvíli s ní prožít.
Ideálním prostředkem je k tomu kryt (případně jen větší maskovací šátek)
nebo fotografický vor, se kterým na fotografovatelnou vzdálenost k
volavce „doplujete“. Samotnou kapitolou jsou statečné americké volavky,
o kterých bude řeč níže.
A pak už jen čekat. Ti zdatnější můžou
předvídat i okamžik, kdy volavka vystřelí hlavu pod hladinu. Pro toto je
vhodné mít manuálně nastavenou expozici (stejnou jako v případě kdy se
nic neděje), protože stříkající voda měření fotoaparátu zmate. Stejně
tak je prima nápad na objektivu přepnout z AF na MF, při prudkém
zanoření volavky byste vyfotili protější břeh a o ten nikdo nestojí.
Volavka není pokaždé úspěšná, obzvláště když jí znervózňuje vaše
přítomnost. Často se tak stane, že zobákem do vody žbluňkne
zbytečně. Nebuďte zklamaní, rozlétávající se voda prosvětlená časně
ranním sluncem má své kouzlo a na fotografiích vypadá jak rampouchy
vyrůstající z hadiny. Pokud budete mít štěstí, můžete být svědky i
něčeho dramatičtějšího. Volavka třeba z vody omylem vytáhne hada a z
oběda se rázem stává boj o život.
Volavka velká (Ardea herodias)
Great Blue Heron, Autor: Ondřej Prosický |
NaturePhoto.cz, Model: Canon EOS-1D Mark II N, Objektiv: Canon EF 400mm
f/5.6 L USM + TC Kenko 1,5x, Ohnisková vzdálenost (EQ35mm): 640 mm,
fotografováno z ruky, Clona: 6.3, Doba expozice: 1/1000 s, ISO: 160,
Kompenzace expozice: -2/3 EV, Blesk: ne, Vytvořeno: 20. ledna 2007 9:53,
Venice, Florida (USA)
Zrcadlo pověz
mi
Jednou z možností jak do fotografie procpat nějaký
výtvarný prvek je zrcadlení volavky na hladině. Snažil jsem se přijít na
to, kdy tento atraktivní jev vzniká, ale doporučení stále nemám
stoprocentní. Je k tomu potřeba jemné boční světlo (někdy je ale
vhodnější podmračená obloha) a břehy s vegetací v příjemné barvě.
Nejkouzelnější jsou v tomto případě bujné zelené porosty, které jsou
v těsné blízkosti hladiny. Dobrou práci na výsledné fotografii odvedou i
rákosiny, střídání zelené a světle hnědé. Je důležité k volavce
přicházet z té strany, kdy je efekt zrcadlení nejsilnější, často se
stačí posunout jen o pár metrů a hladina se změní z odpudivě kovově
lesklé v krásnou zčeřenou zelenou. Důležité je nespokojit se s jedním
záběrem, ale volavku z několika míst fotit opakovaně, protože výsledek
lze obtížně předvídat. Stejně tak doporučuji počkat si na okamžik,
kdy se hlava volavky přiblíží k hladině. Při klidné hladině pak můžete
zaznamenat záběr, kdy nepoznáte, kde bylo na hoře a kde dole.
Největším úskalím co se týče volby expozice je fotografování
volavky bílé. Její sněhově bílé peří je zejména za poledního slunce
nefotitelné. Nejpohlednější snímky bílých volavek vznikají pod zcela
podmračenou oblohou. V tomto případě se mi osvědčilo bodové měření v
oblasti peří ptáka, nebo měření se zdůrazněným středem. Pokud na volavku
bílou svítí sluce, neobejdete s bez korekce alespoň –1 EV.
Volavka v české krajině
Jak už
jsem nakousl v úvodu, v Česku nejsou volavky fotografům příliš
nakloněny. Snad je rybáři v minulosti příliš pronásledovali, že mají z
člověka panickou hrůzu. Dobrou zprávou je, že v posledních pár letech
počty volavek značně stoupají, tzn. příležitostí k jejich pozorování
přibývá. Volavky hnízdí obvykle v koloniích, ty největší jsou u Třeboně
a v Lednici na jižní Moravě, což jsou dokonalá místa k poznávání
jejich života. Potěšující je i to, že se celoročně volavky vyskytují
i v hlavním městě, na jednom vltavském ostrůvku v Praze – Troji nebo v
Horních Počernicích. Na prvním místě můžete volavky fotografovat
posedávající na větvích v blízkosti řeky a na tom druhém je možno je
sledovat z pod maskovacího šátku na loukách a polích v blízkosti
zatopené pískovny.
Někdy se vám může stát, že pojedete na
podzim autem krajinou a na poli u silnice potkáte větší kolonii volavek
hledající hraboše, jako se to stalo mě v říjnu 2005. Nejlepší je v tomto
případě z auta vůbec nevystupovat, jen si pomalu couvnout tam, kde
budete volavkám nejblíže a slunce bude vašim fotografiím více nakloněno.
Pak už stačí jen stáhnout opatrně okénko a volavky nerušeně
fotografovat. Jen nesmíte být překvapeni, když se za vašimi zády také
ozve: „Pane řidiči, co to tu provádíte“. Příslušníci okolo projíždějící
policie byli mému netradičnímu počínání nakloněni, i proto, že se
jednalo o poměrně málo frekventovanou silnici. Takže doporučení,
podobné fotografování není vhodné v úsecích, kde je provozu příliš.
Jelikož v Česku mnoho šancí pro fotografovaní klidně lovící
volavky na hladině mít nebudete, je dobré zvládnout techniku
fotografování volavek v letu. Pro to je vhodné mít vybraný centrální bod
AF (je nejcitlivější) a zapnuté kontinuální zaostřování. Pro zachycení
pohybu v letu se mi osvědčila clona f/8-10, čas 1/1600-1/2000, při
nastaveném ISO 400 (platí za slunečného počasí).
Volavka velká (Ardea herodias)
Great Blue Heron, Autor: Ondřej Prosický |
NaturePhoto.cz, Model: Canon EOS 20D, Objektiv: Canon EF 400mm f/5.6 L
USM + TC Kenko 1,5x, Ohnisková vzdálenost (EQ35mm): 960 mm, stativ Gitzo
1227, Clona: 5.6, Doba expozice: 1/3200 s, ISO: 400, Kompenzace
expozice: 0 EV, Blesk: ne, Vytvořeno: 15. ledna 2007 18:00, Venice,
Florida (USA)
Statečné americké
volavky
Nevím čím to je, ale na americkém kontinentně
se volavky bojí méně a přibližování k nim je snadnější. Fotografování je
méně náročné, protože se obejdete bez krytu (či fotografického voru).
Neznamená to ovšem, že při vašem rychlém přiblížení zůstane volavka
trpělivě stát. Osvědčilo se mi přibližovat se po etapách. V podřepu
popojdete 10 metrů a pak několik minut v kleče čekáte, to se opakuje
třeba i 1-2 hodiny, kdy si pak k volavce ve výjimečných případech
dostanete na pouhých 10 metrů (u malých druhů). Usnadnit si přibližování
k volavce můžete několika způsoby. Přes hlavu a fotoaparát si hodit
velký síťovaný šátek (prodává se v armyshopech), při přibližovaní
nechodit nejkratší cestou, ale mírně kličkovat. Možná to bude znít
podivně, někdy pomáhá jen to, že při přibližování máte obličej schován
za stativem a fotoaparátem.
Důležité je vždy klečet nebo být v
podřepu, volavka není tak nervózní a je to vhodnější pro směr pohledu
při fotografování. Vždy je poutavější, když fotíte volavku z blízkosti
hladiny, než z vysokého břehu její hřbet. Pokud dostanete objektiv nízko
k hladině, je na fotografiích popředí a pozadí pohlednější než v
případě, kdy není objektiv rovnoběžný s hladinou. Snímání těsně u
hladiny má svá úskalí, často mám sluneční clonu pod vodou (v případě
drobnějších ptáků). Velmi namáhavý až nemožný je v tomto případě klidný
pohled do hledáčku, snímanou scénu vidíte v krkolomné pozici pouze
částečně. Často se i stává, že na fotografii není volavka celá. Pro
tento způsob fotografování je vhodná mělká voda (10 – 30 cm), kdy se po
čtyřech plazíte k volavce a lokty zabořené do dna vám slouží jako
stativ.
Neberte to ovšem jako dogma, kreativnosti se meze
nekladou. Jsou situace, kdy prostředí volavky krásně dokresluje
fotografie. Ideální jsou pro to třeba květy na hladině. Jednou jsem
viděl úžasný ranní výjev volavky mezi rozkvetlými lekníny, bohužel jsem
nemohl auto zastavit.
Jednoznačně nejvyhlášenějším místem na
fotografování volavek je pobřeží Floridy, potkáte tam mnoho druhů a
zejména v měsících leden až březen jsou podmínky pro jejich
fotografování dokonalé. Ideální jsou mělká jezírka, ve kterých volavky
hledají potravu. Za návštěvu stojí ostrov nedaleko Venice, kde volavky
hnízdí. Podobných míst je na světě mnoho, stačí vyrazit k moři na
krajích měst nebo třeba k deltě řeky v jejich blízkosti. Volavky se pak
člověka tolik nebojí jako v Česku.
Volavka modrošedá (Egretta caerulea)
| Little Blue Heron, Autor: Ondřej Prosický |
NaturePhoto.cz, Model: Canon EOS-1D Mark II N, Objektiv: Canon EF 400mm
f/5.6 L USM, Ohnisková vzdálenost (EQ35mm): 520.00 mm, stativ Gitzo
1227, Clona: 7.1, Doba expozice: 1/800 s, ISO: 100, Kompenzace expozice:
0 EV, Blesk: Ano (externí Sigma EF-500 DG Super, -2 EV, Better Beamer),
Vytvořeno: 12. ledna 2007 9:19, Little Estero Lagoon, Ft. Myers Beach
(Florida, USA)
Číhající
nebezpečí
Protože člověk fotografující volavky je
fotograf obojživelný, číhá na něj nebezpečí. Stojaté vody nejsou často
nic příjemného na českém rybníce, natož v horkých tropech střední
Ameriky. Ačkoli si opakovaně zakazuji, že kvůli pěknému záběru už do
toho humusu nepolezu, vždy při pohledu na ladné kroky volavky v bahnité
vodě předsevzetí poruším. Zatím jsem nikdy ze stojatých vod žádné
komplikace neměl, ale už je mi to podezřelé, znám pár lidí, kteří
problémy měli. Ona třeba taková bilharzioza není nic příjemného.
Další nebezpečí jsem si uvědomil loni v Národním parku Carara,
když jsem kvůli volavce lezl do řeky Rio Tarcoles, ve vzdálenosti asi 15
m ke mě připlouval krokodýl. Právě ti kostaričtí nejsou žádní drobečci,
na břehu jsem byl velmi rychle. Naopak u menšího příbuzného kajmana mám
po několika blízkých setkání pocit, že nemůže člověka napadnout. Na
rozdíl od floridských aligátorů, kterým je lepší se vyhnout stejně
rychle jako krokodýlům.
Není to jen zdraví, fotograf
musí pečovat i fotografickou techniku. Na to, že mám občas bahno na i
bradě jsem si zvykl, ale z počátku jsem obtížně snášel špínu na
fotografické technice. S bahnem se už vyrovnám, největší nebezpečí je
písek a slaná voda, to vám vleze všude a nemusíte zrovna rýt objektivem
v písku. Podobný prevít je mořská voda, přestože v ní objektiv koupat
nebudete, je po focení v její v blízkosti vše jakoby ulepené, na
objektivech nic příjemného. Obvykle na to není čas, ale i přesto každému
doporučím, aby každý večer po intenzivním fotografování techniku
vyčistil.
Volavka bělostná (Egretta thula)
Snowy Egret, utor: Ondřej Prosický | NaturePhoto.cz,
aparát: Canon EOS-1D Mark II N, Objektiv: Canon EF 400mm f/5.6 L USM,
Ohnisková vzdálenost (EQ35mm): 520.00 mm, stativ Gitzo 1227, Clona: 6.3,
Doba expozice: 1/1600 s, ISO: 100, Kompenzace expozice: 0 EV, Blesk: ne,
Vytvořeno: 11. ledna 2007 16:09:18, Little Estero Lagoon, Ft. Myers
Beach, (Florida, USA)Pár slov na
závěr
Volavky jsou krásní ptáci a jejich chování je
pro fotografování atraktivní. Přestože je jich ve světě okolo 65 druhů,
není setkání s nimi běžným jevem. Pokud se ale s nimi shledáte, čas
strávený při jejich fotografování za to stojí. Asi jsem na hodně věcí,
které už jsou pro mě už automatické, zapomněl, ale pár nápadů jak
fotografovat volavky v článku je. V případě zájmu v komentářích další
věci doplním nebo upřesním, aby to bylo kompletní. Popisované postupy
nejsou doporučené pouze pro volavky, ale lze je použít na spoustu
dalších ptáků zdržujících se v blízkosti vody.
Volavky
fotografuji velice rád, proto jich mám v Galerii poměrně dost.
Komentáře ke článku
(1 příspěvků) Přidat komentářskoro všechno pročíst a prohlédnout. nevěnuju se fotografování, (no
určitě ne profesionálně :-D ) ale oceňuju pěkné snímky přírody a
zvířat. volavku jsem ještě volně neviděla, díky za fotky, foťte je dál
:cool: