Ostrov Montserrat

Protože je neustále ohrožován sopkou Soufriére Hills, je Montserrat z ostrovů Malých Antil nejméně navštěvovaným. Z ostrova se vystěhovala téměř polovina obyvatel a infrastruktura této karibské země poněkud strádá. Při plavbě Karibikem jsem jej však nechtěl vynechat, již z Prahy jsme domlouvali návštěvu Montserrat Volcano Observatory, kde, jak jsme se přesvědčili, mají geologové s hlídáním sopky hodně napilno.

Cestování po ostrově
Nevím jestli tomu tak bylo již před rokem 1995 (první silné erupce sopky), ale když jsem před lety studoval materiály, jak se na ostrov dostat, ihned mě odradila komplikovaná dostupnost. Z Evropy sem nic nelétá a když něco létá na okolní ostrovy, tak se z nich na Montserrat nelze dostat trajektem. Výjimkou je pouze ostrov Antigua, tam se z Prahy po asi pěti přestupech (a třech dnech) dostanete. Proto když přišla nabídka na cestu 12-cti metrovou jachtou po ostrovech východního Karibiku, hned jsem si na ostrov Montserrat vzpomněl. V té chvíli jsem ještě netušil, jaký bude problém přesvědčit kapitána, aby u ostrova v zátoce zakotvil.
Montserrat se nachází 80 km SZ od ostrova Guadeloupe a je relativní malý: 17 km dlouhý a pouze 10 km široký. Jižní polovině ostrova dominuje aktivní Soufriére Hills Volcano a přestože je v jeho blízkosti několik vesnic a měst (včetně hlavního!), jsou všechna opuštěna, protože se nacházejí v zóně trvale ohrožované sopkou (Exclusion Zone). Do této oblasti je vstup striktně zakázán, smějí sem pouze pracovníci geologické služby, kteří se marně snaží předvídat další mohutné erupce ohrožující ostrov. Původně jsem koketoval s myšlenkou tajně se vypravit do uzavřené oblasti pod sopkou (po podobně hazardních dobrodružstvích jako třeba na Etně (Itálie) nebo na Popocatepétlu (Mexiko) mě již nemohlo nic překvapit), ale nakonec nebyl během jednodenního „výsadku“ na podobné akce čas.
Když opustíme popelem zapadanou a sopkou zničenou jižní část ostrova, nalezneme v severní části pohoří s mlžným pralesem a bujnou horskou vegetací, kde je několik možností pro absolvování několikahodinového výletu. Pěkné pláže na ostrově neobjevíte, na to jsou vhodnější ostrovní sousedé, pobřeží je většinou příkré a kamenité, pouze s několika klidnými zátokami. Jestli jsme měli někde s kotvením v Karibiku problémy, bylo to právě na ostrově Montserrat. V severní části ostrova také zůstává zbylých 5000 obyvatel, které sopka nepřinutila odejít.
Protože se skutečně jedná o ostrov relativně malý, můžete všechny níže popisované lokality navštívit během jednoho dlouhého dne, vhodnější je však prozkoumávat ostrov déle. Nejvhodnější (asi jedinou) možností, jak se po ostrově dopravovat, je využít autostopu, ale protože jsou tu vzdálenosti krátké, než projelo auto, na vytouženou lokalitu jsme během několika málo desítek minut došli po svých.

Soufriére Hills Volcano
Už když jsme jednoho dubnového odpoledne přeplouvali z ostrova Antigua k jižnímu pobřeží Montserratu, bylo možno i ze vzdálenosti několika desítek kilometrů pozorovat vulkanické exhalace vycházející z vrcholových partií sopky. Proti zapadajícímu slunci a při silném kymácení jachty bylo pořízení technicky kvalitní fotografie obtížné, ale vzhledem k používání digitální zrcadlovky jsem to zkoušel opakovaně s různými expozicemi. Nemohl jsem se výstupu na vulkanický ostrov dočkat a pomalá plavba utíkala se sopkou před přídí ještě pomaleji.

Karibské slunce v hledáčku fotoaparátu
Na zaběhlý předsudek, že se nemá fotit proti slunci a už vůbec ne se sluncem v záběru, neberu ohled již několik let a právě na slunečných Malých Antilách jsem měl bezpočet příležitostí si fotografování proti slunci procvičit.Poněkud znevýhodněni mohou být majitelé digitálních kompaktů s delším zoomem a majitelé levnějších objektivů bez antireflexních vrstev, pořídit dobré snímky bude obtížné. V ideálním případě slunce v záběru, při zaslonění na f14 – f20 vytvoří krásnou hvězdičku, u které délka paprsků bude záviset na použitém clonovém čísle. Čím vyšší clonové číslo, tím delší paprsky. Šťastní majitelé objektivů s pevným ohniskem budou ve výhodě, paprsky budou nejpůvabnější, jejich počet bude záviset na počtu lamel clony. Bezkonkurenční je v tomto případě naprosto unikátní objektiv Pentax s ohniskem 20mm (především díky dokonalé antireflexní vrstvě). Prezentovatelné fotografie jsem pořídil i s krátkým zoomem Canon EF 20-35mm. Nastavení expozice jsem v těchto případech většinou nechal na měření fotoaparátu, obvykle s obstojnými výsledky. Samotnou kapitolou je fotografování východů a západů slunce, tento motiv neunikne nikomu. Jenom škoda, že jsou často k vidění snímky pouze se sluncem, oblohou a případně s nudným obzorem. Daleko půvabnější je chvíli počkat nebo si udělat malý výlet za něčím zajímavým, co by bylo vhodnější umístit do popředí snímků.

Od jara roku 1995 sopka Soufriére Hills neustále ohrožuje ostrov a donutila téměř polovinu obyvatel hledat nový domov na sousedních ostrovech nebo ve Velké Británii (Montserrat patří k Britským zámořským územím, guvernér ostrova zastupuje královnu). Časté mohutné erupce, především v letech 1996 – 1997, zcela ochromily život tohoto ostrova. Poničením letiště v roce 1998 se ostrov uzavřel i turistům, kteří do státní kasy přinášeli nezanedbatelné peníze. Vliv aktivní sopky, jejíž vyvrženiny popela vystupují do několikakilometrových výšek, je zjevný na každém kroku. Na 2/3 ostrova je patrná popelem poničená vegetace, opuštěné poškozené domy nacházíte v každé ulici a na většině pohlednic naleznete sopku při mohutné erupci. Jakýkoli přístup do oblasti ohrožované sopkou je zakázán a mapy s hranicí, kam až se můžete jít podívat, se aktualizují každý měsíc. V posledních letech se bezpečná oblast ale pouze zmenšuje. Nic na tom nemění ani fakt, že v uzavřené oblasti je několik měst. Funkci „náhradního hlavního města“ plní v centrální části západního pobřeží městečko Salem.
Jak jsme se na jihu ostrova ve večerních hodinách jachtou sopce blížili, vulkanické exhalace, smrdící po zkažených vejcích, byly silně cítit. I zde několik stovek metrů od břehu. V momentě, kdy nás silný smrad doprovázel i do podpalubí a i přes právě probíhající pečení voňavých bramboráků dráždil v očích, jsem silně znervózněl. Na pevnině při mohutnějším oblaku a špatném větru vezmete nohy na ramena, ale co tady? Jachtě neporučíte aby rychleji ujela, ulevilo se mi až po hodině, kdy jsme z oblaku na východní straně ostrova zcela vyjeli. Věděl jsem že nepřístupná Exclusion Zone sahá i několik pár kilometrů do moře, ale nepřepokládal jsem, že bude nebezpečí natolik aktuální. Byla to ale jediná možnost jak se k sopce dostat co nejblíže.

Montserrat Volcano Observatory
Nejlepším a jednoznačně nejbezpečnějším způsobem jak nastudovat, co taková aktivní sopka v nejlepším období života dokáže, je navštívit Montserrat Volcano Observatory. Jedná se o instituci s několika desítkami pracovníků (většinou geologů), kteří tento přírodní živel studují a při silných erupcích se snaží co nejdříve varovat zbytek obyvatelstva. Místní radiokomunikace mají dokonce vyhrazenu frekvenci, kde vysílají aktuality ze života sopky. Že se jedná o zařízení účelné a plně využívané, je zřejmé již z velké dálky - několik nových terénních aut s emblémem MVO a nová budova s anténami a vysílačem. Dojem se ještě více umocní v momentě, když stojíte před budovou samotnou, kde na malém plochém pahorku mají z budovy s prosklenou stěnou geologové překrásný výhled na celou sopku, nepřekvapil mě ani nedaleký heliport s velkým vrtulníkem.
Po krátké prohlídce, prozatím venkovní, jsme si začali pohrávat s myšlenkou, kolik by asi pilot chtěl za let do blízkosti sopky. Netrvalo dlouho a po domluvení finanční hranice, za kterou nehodláme jít, jsme vyrazili vyjednávat. Závěr? Bylo vidět, že by to bylo pouze proti vůli nadřízených a že s tím měl již někdo problémy. O této možnosti jsem věděl z internetu, v roce 1999 se ve zničeném a opuštěném Plymouthu nechal vysadit jistý americký „fotograf“, který však naprosto nevyužil naskytnuté příležitosti. Jím pořízené fotky jsou nezajímavé. Já jsem se musel spokojit s možností vydrápat se na kopec a fotografovat zdevastované město 300mm s extenderem 1,5x.
V budově vulkanologické observatoře jsou na stěnách chodeb fotky z historie sopky, nejčastěji s mohutným hřibem popela stoupajícím do oblak. Poslední fotografie byla pořízena pouze 14 dní před naším příjezdem, nebezpečí bylo stále aktuální. Z prezentovaných výstupů ze seismografů těsně před erupcí bylo patrné, že každý výbuch předchází citelné zemětřesení. Vědci, které jsme potkávali v moderně vybavených kancelářích byly z celého světa, když se jich sešlo více vedle sebe, jako byste se koukali na reklamu jisté italské oděvní firmy. Na místě jsme strávili asi dvě hodiny, po kterých jsem se s konečnou platností rozhodl, že žádný tajný výlet do uzavřené oblasti tentokrát neuskutečním. Nechtěl jsem těmto milým lidem přidělávat práci tím, že mě budou někde honit nebo hledat ze vzduchu vrtulníkem. Pro pozorování jsem zvolil Garibaldi Hill, kopec nejblíže sopce přímo na hranici nebezpečné zóny.

Garibaldi Hill
Nejlepším místem pro pozorování přírodního divadla sopky je kopec Garibaldi Hill nedaleko zátoky Old Road Bay. Kotvení za tmy bylo díky silným proudům a skalním útesům na jihu poněkud dramatické, ale po několika pokusech jsme mohli jít v klidu spát. Právě zde bylo jediné místo na cestě Karibikem, kde jsme byly v zátoce sami. Překvapilo nás, že o nás vědí místní obyvatelé z kopců centrální části ostrova, ovšem jen do té doby, než jsme se podívali dolů do zátoky. Jako malá bílá tečka se tam vyjímala naše jachta. V tu chvíli jsem přestal myslet na konflikt s kapitánem, který se chtěl Montserratu s velkým obloukem vyhnout.
Po vysazení na břeh nás obklopil mrak zvířeného sopečného popela v takovém množství, že jsem svého digitálního miláčka nechával pečlivě zabaleného v brašně. Jestli bude Canon EOS 300D na cestách něčím trpět, bude to nečistotami ukládanými na senzoru při výměně objektivů. Na cestě jsem provizorně odstranil smítko pouze jednou a to čistítkem do uší namočeným ve vodě. Asi to není to pravé, ale v terénu jiná možnost nebyla. Po návratu jsem to přenechal zkušenějším, autorizovanému servisu. Pouze majitelé Olympusu E-1 mohou být klidní, díky ultrazvukovému čištění mají v divočině o problém méně.
Bylo smutné procházet místem, kde ještě přes několika málo lety bylo golfové hřiště, nyní zasypané sopečnými vyvrženinami. Stejně dopadly i nedaleké tenisové kurty pod holými mohutnými stromy spálenými žhavým popelem sopky. Cestou k upatí Garibaldi Hill jsme procházeli zcela zaneseným korytem říčky, abychom po několika kilometrech došli ke svahu s opuštěnými vilami s výhledem na moře. Nikde ani živáčka, všude nánosy prachu a popela pod žhavým karibským sluncem. Nedalo mi to a vstoupil jsem do jedné zahrady, abych nahlédl do domu. Majitelé pravděpodobně svůj domov opouštěli narychlo, v místnostech byl ještě nábytek. Když jsem zahradu opouštěl, šokoval mě bazén, který byl místo vody plný popela. Smutně to kontrastovalo s velkým talířem satelitu umístěným na zašedlé střeše.
Stoupání na Garibaldi Hill je krátké, zabere okolo jedné hodiny, ale náročné díky silnému slunci a prudce stoupající cestě. Cesta dílem zkázy je zakončena u vysílače na samotném vrcholu, odkud je dokonalý výhled na jižní polovinu ostrova. Záměrně jsem odolal použití superlativu „úžasný“, protože se vám naskytne pohled na čoudící sopku se zcela zničeným městem na jejím upatí. Zhoubnou atmosféru ještě více zesílil vrtulník nízko letící nad městem. Opuštěné město jsem i přes zvířený prach začal zaznamenávat na paměťovou kartu pomocí teleobjektivu. A aby se i do hledáčku vešla jak sopka, tak zničený Plymouth, pořídil jsem na výšku čtyři lehce se překrývající snímky pro složení panorama. Smíšené pocity - radost z návštěvy další sopky a lítost nad devastací místa - jsem na jachtě večer zahnal pečlivým čištění jachty od napadaného popela…

Oriole Trail
Pro osvěžení příjemnou zelení můžete v severní části ostrova absolvovat jeden z více jak 20 značených výletů, dlouhých od několika minut do šesti hodin. Turistické cesty spravuje National Trust v Salemu, kam jsme se vydali. V podstatě se jedná o prodejnu se suvenýry, kde navíc získáte cenné informace pro cestování po ostrově. Zklamáním pro mě byla neexistence aktuální podrobné mapy ostrova, ale i tu ze 70. let jsem si nakonec koupil. Dokumentovala to, jak ostrov vypadal před erupcemi sopky. Hodně času jsme strávili ve filatelistické prodejně v téže místnosti, známky Montserratu jsou ve světě vyhledávaným obchodním artiklem.
Nejvyhlášenější je výlet Oriole Trail vedoucí přes kopce Centre Hills s bujnou vegetací, na kterém je při dávce štěstí možno potkat aguti nebo leguány. Nejpozornější návštěvníci lesa třeba spatří jednoho z 500 kusů endemického ptáka s nepřeloženým názvem Montserrat Oriole. Z vrcholových partií Centre Hills je také možno pozorovat sopku Soufriére Hills. Dalšími aktivitami na ostrově může být výstup na kopce Richmond nebo Cork (též s výhledem na sopku). Na východním pobřeží jsou možnosti potápění, pro válení na plážích však není ostrov vhodné místo.

Několik praktických rad
- ro cestu na Montserrat by jste měli mít vízum, udělované na ambasádách Velké Británie, my jsme jej neměli a nikdo se na nás nezlobil;
- nejrychlejší cesta z Prahy vede přes Paříž, ostrov Guadeloupe a Antigua, trvat může i několik dní;
- vzhledem k silným erupcím sopky se stává, že je ostrov pro turisty zcela nedostupný, do pobřežních vod často nesmějí ani jachty;
- do Exclusion Zone v jižní části ostrova je zakázán vstup, do Daytime Entry Zone je vstup povolen pouze během dne a v Northen Zone se můžete pohybovat bez omezení, aktuální hranice oblastí je možno zjistit na webových stránkách Montserrat Volcano Observatory;
- větší prodejny potravin jsou pouze v Salemu, s cenami asi o třetinu vyššími než u nás;
- oficiální měnou na ostrově je Východokaribský dolar, nakupovat však lze i dolary americkými;
- oficiálním jazykem je angličtina a všichni místní jí používají.