Fotografuji rád divokou přírodu a je mi jedno, jestli jsou to savci, ptáci nebo jen rostliny a nádherná krajina. Přesto jsou témata, kterým se věnuji soustředěni, protože jsou mi bližší. Většina z nich mě zajímá více než deset let a rozhodně si nemyslím, že budou témata někdy zpracovaná. Jsou to nekonečné projekty, miluji návraty, pořád se učím, stále objevuji něco nového.
Pokud v Evropě vyzvednout místo, které mě přitahuje jako magnet, je to Skandinávie. Díky velmi řídkému osídlení tam najdete opravdovou divočinu a můžete se i několik dní toulat úplně sami bez známek civilizace. Příležitosti a volnost při poznávání přírody tam tolik kontrastují s omezeními v Česku. Při svých cestách pravidelně fotografuji medvědy lední, medvědy hnědé, vracím se na tokaniště tetřívků obecných a tetřeva hlušce, nebo jsem se tam poprvé potkal s rysem ostrovidem a rosomákem sibiřským. Na Špicberky, Island, Norsko, Švédsko a Finsko se budu pravidelně vracet i v budoucnu.
První setkání s kolibříky při cestě po aktivních sopkách v Karibiku mě přivedlo k fotografování divoké přírody a vůbec jsem netušil jak mi to změní život. Mají proto v mém zájmu nezastupitelné místo. Nebyl rok, kdybych se k ni alespoň jednou nevrátil.
Fascinuje mě jejich pestrost a velmi výrazné životní projevy, které se snažím zachytit na fotografiích. Vyprávět příběhy z jejich života pouze obrazem, bez jediného řádku textu. Je to obtížné, proto jsem si v projektu našel další snahu. Fotografovat co nejvíce druhů z těch 320 popsaných. Aktuálně mám na fotografiích 130 druhů kolibříků.
S globálním oteplováním se mění podmínky pro život zvířat v arktických oblastech. Plovoucího ledu ubývá a jeho spodní hranice se v létě posouvá více a více na sever. Tam, kde se u pobřeží ostrova Hokkaidó v zimních měsících objevoval led z Ochotského moře, poslední roky sledujete jen zvlněnou mořskou hladinu. Na všechny tyto změny reagují medvědi lední, mroži lední, lišky polární nebo orli východní v úžině Nemuro. Pravidelně se do míst vracím a pokaždé nacházím podmínky úplně jiné. Divoká zvířata si se změnami poradí a mě baví ty proměny fotoaparátem dokumentovat.
Se začátkem jara lze ve střední Evropě najít rostliny čeledi Orchidacea, které jako by sem vůbec nepatřily a v detailu připomínají spíše posly z tropů. Přestože mnoho druhů, a to zejména v Česku, je na pokraji vyhynutí, kdy lze najít pouze několik rostlin, už se mi snad částečně podařilo zaznamenat jejich krásu.
Po šesti letech mapování výskytu, se nyní dostávám k samotnému ztvárnění, tak aby fotografie v knížce nenudily a každá z nich byla něčím zajímavá. Ať už atraktivním prostředím, nevšedními světelnými podmínkami, nebo s hmyzím doprovodem.
V roce 2016 jsem se poprvé několikrát nachomýtl monitoringu naší nejmenší sovy. Přestože byl sýček obecný v minulosti díky rozšířenému drobnému hospodaření velmi hojnou sovou, je to s ním nyní nahnuté. V celém Česku je jich posledních 100 párů. Jak mých nočních cest za hledáním sýčků přibývalo věděl jsem, že jim musím pomoci co nejvíce. Začal jsem projektu na záchranu sýčků předávat zdarma fotografie a využil jsem i možnosti finanční podpory. Uvědomil jsem si, že pokud chceme něco chránit, musíme to nejdříve dobře poznat. Proto snažím využit každé příležitosti na fotografiích ukázat, jaká místa obývá a o jak nádhernou sovičku se jedná.
