Pár postřehů ze žadonění o vízum do USA

Protože při cestování do Latinské Ameriky je občas levnější letět přes USA a protože mě láká představa mrazivých lednových dní strávených na sluncem prohřáté Floridě, odhodlal jsem se k věci, která byla ještě před rokem u mě nemyslitelná. Žádat o americké vízum. Každý, kdo mě zná ví, že si o Američanech myslím jen to nejhorší, proto moje cesta "do země neomezených možností" udivala. Jsou však lákadla, kdy se nad svoji xenofobii povznesu.
Pro možnost fotografovat zvířata v pobřežných mokřinách, jsem musel poníženě škemrat o vízum do USA. Nakonec vše dobře dopadlo, ale pár věcí bych vyzdvihl. Důležité je nepodcenit přípravu, připravte si všechny (třeba i nesmyslitelné) dokumenty co doma máte. V den pohovoru přijďte klidně i o půl hodiny dříve, dostanete se tak dříve na řadu. Protože v "čekárně" je skoro 40 podobných loudilů o víza jako vy, můžete pečlivě sledovat rozhovory u okének. Lze z toho jednoznačně odvodit, že nejdůležitějším dokumentem je potvrzení o zaměstnání, čím déle na stejném místě, tím lépe. Často byl prověřován stav konta, speciálně u těch, kteří neměli zaměstnavate, živnostníků. Nekratší dobu s konzulárním úředníkem strávili lidé nad 50 let, těm pouze sejmuli otisky prstů. Já osobně (solidně vypadající mladý člověk, zkušeně předstírající pokoru a vysoký stav bankovního konta) jsem u okénka strávil přesně 15 vteřin. V podstatě jsem pouze odpověděl: "Budeme tam s kamarády fotografovat ptáky" a na vyžádání ukázal potvrzení o zaměstnání.
Na závěr snad jen to, že oproti očekávání to nebylo nijak děsivé.