Fotografování kolibříků v tropickém lese

Kolibřík subtropický (Heliodoxa jacula) Green-crowned Brilliant, Autor: Ondřej Prosický | NaturePhoto.cz, Model: Canon EOS-1D Mark III, Objektiv: Canon EF 400mm f/5.6 L USM, Ohnisková vzdálenost (EQ35mm): 364 mm, stativ Gitzo 1227 LVL + 1377M, Clona: 5.6, Doba expozice: 1/200 s, ISO: 500, Kompenzace expozice: -2/3, Blesk: Ano, Vytvořeno: 2. března 2008 16:46:23, La Paz (Kostarika)

S kolibříky jsem se poprvé setkal na ostrově Martinik a jejich fotografování jsem poté trénoval v prosinci 2004 v Kostarice, proto bych se rád podělil o zkušenosti. Většině fotografům zvířat připadá používání blesku při fotografování zvířat nemístné, ale po několika zkušenostech s focením zvířat v pralese se bez něho neobejdu. Předpokládám, že většina fotoamatérů kolibříka nikdy nespatří, ale popisované postupy lze stejně dobře využít při fotografování jiných drobných ptáků nebo většího hmyzu.

Poznej svého nepřítele
Kolibříci (čeleď Trochilidae, v Čechám mají příbuzné v rorýsech) jsou nejmenšími zástupci ptačí říše a jejich let často zaregistrujete pouze tak, že ve své blízkosti uslyšíte hučení jejich křídel. Tito nejmenší ptáci světa měří od zobáku k ocasu obvykle pět až osm centimetrů. O primát nejmenšího ptáka světa mezi sebou na dálku soupeří dva druhy rodu Mellisuga, pouze dva gramy vážící kolibříci z Jamajky a Kuby. Jelikož se však jedná o druhy endemické, nemohou se volné přírodě nikdy potkat.
Kolibříci však navzdory své křehkosti neváhají zaútočit na každého vetřelce, často jsou to motýli, kteří se přiblíží ke květům s nektarem, nejdůležitější složce jejich jídelníčku. Sladký nektar vždy statečně brání. Tito drobní ptáci plní podobnou funkci jako hmyz - při svých bohatých hostinách na rostlinách přenášejí pyl z květu na květ a tím je opylují. Jejich zobák je vždy přesně uzpůsoben květům, které se v dané oblasti nejčastěji vyskytují. Pro fotografování je proto vhodné vypozorovat, které rostliny a keře jsou pro hladové kolibříky nejvíce přitažlivé.
Při konzumaci nektaru nedělá kolibříkům problém v letu zastavit na místě, sice pouze na 1 – 2 vteřiny, ale to je pro fotografa kolibříků spousta času. K vysátí sladkého nektaru používají jazyk, na konci vidličnatě rozdělený do dvou částí. Je to vysoce specializovaný orgán s možností dalekého proniknutí. V tomto úseku jazyka se nacházejí tisíce drobounkých kapilár (vlasových trubiček), které umožňují nasávání z květu a vytlačování v zobáku. Slaďounké potravy spotřebují, vzhledem ke svému drobnému tělu, obdivuhodné množství. Jeden kolibřík zkonzumuje denně až 12 000 kalorií, což odpovídá spotřebě třech vrcholových sportovců. Tuto energii samozřejmě plně využijí, vždyť jejich srdce bije v klidu třicetkrát za vteřinu.
Právě rychlost a obratnost kolibříků fotografům nejvíce ztěžuje práci. Ve vzduchu pro ně není problém létat pozpátku nebo bleskurychle měnit směr. K této letecké akrobacii jsou obdivuhodně vybaveni. V poměru k tělu mají velmi dlouhá křídla, kterými velkou rychlostí pohybují. Nemávají s nimi jako většina ptáků, ale konci křídel krouží v pravidelných osmičkách a elipsách. Při třepotání před květem kolibříci křídly pohybují až osmdesátkrát za vteřinu. Zmrazit krátkým časem pohyb kolibříka je náročné, ale jak jsem se přesvědčil u mistrů této disciplíny, ne nemožné.
Mezi zvířaty neexistuje na světě mnoho druhů, které by byly tak obratné jako kolibříci, podobnými akrobaty jsou pouze někteří zástupci hmyzu. Během nočního klidu (a též během špatného počasí) však klesá na několik hodin jejich látková výměna a tělesná teplota na nízké teploty. Letargický spánek jim umožní zachovat energii potřebnou k cestě k prvnímu rannímu květu, kde na ně čeká snídaně. Jedná se o metabolickou regulaci, obdobu zimního spánku medvědů. Pro své ojedinělé sportovní výkony během slunečných dní proto musejí denně přijmout tolik potravy (nektar občas pro zpestření menu doplní drobným hmyzem a pavouky), kolik činí polovina jejich tělesné váhy. Ve srovnání s ostatními ptáky mají šestkrát vyšší spotřebu kyslíku na jeden gram tělesné váhy, jejich srdce je vzhledem k tělu třikrát větší a mají dvojnásobné množství červených krvinek. Dobrou zprávou pro fotografa je, že i kolibřík si občas sedne na větývku…

Nároky na fototechniku
Jak už bylo řečeno v úvodu, bez moderně vybavené zrcadlovky s bohatým příslušenstvím bude fotografování kolibříků velmi náročné. Vzhledem k tomu, že se většinou jedná o alchymii se spoustou nepodařených záběrů, je použití digitální zrcadlovky na místě. Vzpomínám si, jak jsem při prvním setkání s těmito drobnými ptáky naexponoval 50 záběrů a doma jich více jak 40 smazal. Proto nikomu nedoporučuji zkoušet lovit kolibříky na film Fuji Velvia, i když znám profíky, kterým to přijde normální. Pro fotoaparát platí, že by měl mít spoušť bez prodlevy.
Neméně důležitá je kvalita objektivu. Podle mého často napadaného hesla „Hezkou fotku nedělá foťák, ale především fotograf a objektiv“, by měl být výběr objektivu velmi pečlivý. Vzhledem k tomu, že v přítmí mohutných stromů tropického lesa je světla extrémně málo, měl bych napsat „čím světelnější objektiv tím lépe“, ale neudělám to. Tahat těžkou fototechniku po bahnitých stezkách není nic příjemného, proto postačí objektiv (nebo kombinace objektiv telekonvertor), který bude mít při ohnisku 400mm clonu 5,6. Pro fotografování kolibříků před pítkem s nektarem (viz níže) nebo při ovládání fotoaparátu dálkovou spouští najde uplatnění objektiv okolo ohniska 100mm. Pro fotografování kolibříků (nejen v letu) je nezbytné rychlé a přesné zaostřování. Na druhou stranu u přiložených fotografiích naleznete i dvě pořízené objektivem Canon 28-90mm, který patří k nejlevnějším a rychlostí rozhodně neoplývá. U velmi dlouhých ohnisek je důležitá i minimální zaostřitelná vzdálenost. Můj Canon EF 400mm f/5,6 L USM má minimální zaostřitelnou vzdálenost 3,5 m, což mi často přidělává problémy, protože musím od drobných ptáčků couvat. Pomoci můžete mezikroužkem, který ale mírně sníží světelnost. Zmenší však také hloubku ostrosti, čímž snímek vypadá poutavěji, protože docílíte příjemně rozostřeného pozadí.
Nedostatek světla musíme však nutně nějak nahradit. Výkonnou možností jsou externí blesky, čím vyšší směrné číslo, tím lépe. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že přitažlivých záběrů lze dosáhnout i bleskem vestavěným, ale obvykle je to pouze náhoda. Pro toho, kdo se zajímá o fotografování tropické přírody, je externí blesk nezbytností. Předem říkám, že fotografie vytvořená tímto způsoben přijde o svojí přirozenost, blesk je na každém snímků poznat. Rozhodně se, co se světelných podmínek týče, nejedná o idylické fotografovaní jako na prosluněných afrických pláních.
Pro udržení delších časů je vhodné použití monopodu. Klasický stativ v tomto případě nedoporučuji, proplétání se bujnou vegetací je dost náročné. Uložení objektivu na monopod je příjemné, často je čekání na vhodný záběr dlouhé. Nezapomenu na jednoho kolibříka, který na květinu u terasy hotelu přilétal po 20 - 40 minutách, aby u květu strávil pouze pět až 10 sekund. Důležité je i udělat si pohodlí, porozhlédnout se, na co si mohu sednout.
Protože kolibříky potkáte především v tropických oblastech, bude obtížným společníkem déšť, kdy jedinou bezpečnou ochranou je podvodní pouzdro. V nouzi dočasně poslouží i igelitová taška s otvory na vhodných místech (blesk a objektiv). V prosinci v Kostarice jsem svůj Canon EOS 300D tak vykoupal, že už jsem byl smířen s tím, že mu večer po nevyhnutelné smrti vykopu v pralese hrobeček. Avšak s nadějí, že si pořídím rychlejšího nástupce. Oproti tragickým předpokladům vše přežil a já si ho začal více vážit.

Krátké časy v temném pralese
A dostali jsme k nejdůležitější kapitole. Rad, jak dostat na paměťovou kartu dobře naexponovaného kolibříka, je víc, ale žádná není vždy stoprocentní. Nejlepší je zkombinovat několik technik a stále pořizovat zkušební záběry. Je jednoduché bez rozmyslu použít výkonný externí blesk, ale záběry budou hodně nepřirozené. Pouze v kombinaci s expozičními hodnotami, které se co nejvíce se blíží pořízení snímku bez použití blesku, bude výsledný záběr vypadat přirozeněji. Blesk je nutno používat pouze pro přisvícení kolibříka a ne pro prosvětlení i bujné vegetace za ním, tuto chybu můžete spatřit i na několika mým záběrech. Chybami se člověk učí a při poznávání obsluhy blesku se špatným manuálem (Sigma FF-500 DG Super) se učí ještě rychleji. Před použitím blesku při fotografování zvířat je nutné svoji fototechniku důkladně poznat. Netroufnu si zde popisovat základy práce s externím bleskem, vztah fotografické popředí, pozadí a případné nutné korekce, vím, že by to jiní udělali lépe. Nebudeme to tolik potřebovat.
Teorie navíc v temném pralese tak úplně neplatí, světla je skutečně málo, výjimkou pro exponování bez blesku nejsou při cloně 5,6 ani časy okolo 1s. V tomto případě je nutné většinu práce přenechat na blesku v kombinaci s nastavením vyššího citlivostí ISO. Pokud máte zkušenosti s odstraňováním šumu pomocí tomu určených programů, nebojte se použít ISO 800 i ISO 1200.
Samotnou a ještě náročnější kapitolou je fotografování kolibříků v letu. Protože je to ptáček velice rychlý, je zmrazení jeho pohybu krátkým časem velice náročné. Přestože všechny výkonné externí blesky mají vysokorychlostní synchronizaci, je její použití velmi omezené. Pokud ji aplikujete (zkoušel jsem až 1/2000 s), dramaticky se sníží výkon blesku a jeho dosah značně poklesne. Nutné je se ke kolibříkovi co nejvíce přiblížit, k čemuž naleznete příležitost u tzv. „pítek“, což je tropická obdoba našich krmítek. Jedná se o nádobky s nektarem, ze kterých kolibříci v letu nasávají. V tropických oblastech je často naleznete na terasách hotelů. Při jejich přibližování k pítku je nejvhodnější fotografovat kolibříky v letu, v těchto případech jsou navíc zvyklí na přítomnost lidí a lze použít objektiv s ohniskem 80 – 120 mm. Je možno manuálně zaostřit před pítko a čekat na přílet odvážného kolibříka. Když se přiblíží, rychle exponovat několik záběrů.
Obecných pravidel pro fotografování sedícího kolibříka je několik. Zjistit si, jaké expoziční hodnoty by byly optimální pro pořízení dobrého záběru, a to i za cenu zvýšení citlivosti ISO. Do ISO 800 je to použitelné, u 400mm objektivu na monopodu udržíte až 1/100 s, clona bude stačit obvykle 5,6. Tyto hodnoty nastavit manuálně a teprve poté přemýšlet o použití blesku. Nejvíce se mi osvědčilo manuální nastavování blesku ve zlomcích (nejčastěji ¼ maximálního výkonu), toto je však nutné v daných světelných podmínkách vyzkoušet.
Pokud externí blesk nemáte, nevěste hlavu, prezentovatelné fotografie kolibříků (a to i těch v letu) lze pořídit i s bleskem vestavěným. Jen toho „fotoodpadu“ bude podstatně více. Je důležité na fotoaparátu manuálně nastavit jeho nejkratší synchročas, což je nejkratší čas, při kterém je ještě odkrytý celý čip nebo filmové políčko a záblesk blesku jej celý osvětlí. U Canon EOS 300D je to 1/200 s, u konkurenčního Nikonu D70 tuším 1/250 s. Poté platí to, co bylo popsáno výše. Takto byly pořízeny fotografie kolibříků z Martiniku (dvě jsou prezentovány u článku).
Vzhledem k tomu, že pozadí není v pralese nikde daleko, je důležité postavit se tak, aby za trpělivě sedícím kolibříkem bylo to nejméně rušivé. Když už musím blesk použít, ať si přisvítím pozadí, které nebude odpoutávat pozornost od nádherně barevného kolibříka. Pro „rozmazanější“ pozadí můžete použít mezikroužek. Jistě jsou i další možnosti a každý má plnou hlavu nápadů, ale bez světla je to obtížné. Ne nadarmo si fotografové přejí „dobré světlo“.


Chybami se člověk učí aneb jak to dělám já
Upřímně musím říci, že nemá příliš význam běhat po pralese a hledat keře s trubicovitými květy, ke kterým kolibříci létají pro nektar. Častěji na tyto keře narazíte v opuštěných zahradách, kde bude pro fotografovaní kolibříků více světla. Poté se stačí pohodně uvelebit a vyčkávat, nejvíce zvířat jsem vyfotil, když jsem čekal často na úplně jiný druh, nemá smysl zvířata honit, často přijdou za vámi.
V případě ještě větší pohodlnosti, někdy to přišlo i na mě, je dobré hledat terasy hotelů, ale i soukromých domů, kde je velké množství květů. Nejenže k nim kolibříci přilétají, ale často i sedí nedaleko na větvích. Naopak, několik záběrů doplňujících článek, je z Monteverde Cloud Forest, kde každá fotografie kolibříka byla těžce vydřená. Za vydatného deště, kdy po zrcadlovce stékaly proudy vody, na vlastním těle bylo vše mokré a fototechniku už nebylo do čeho utřít, bylo fotografování nejvíce náročné. Ale právě proto, přestože nejsou snímky ideální, mám tyto obrázky nejraději.
Na zrcadlovce si zrušte automatické vypínání, majitelé 20D si mohou aparát při čekání klidně vypnout, jeho rychlost startu je obdivuhodná. Na fotoaparátu mám v případě sedícího kolibříka nastavenu prioritu clony (f/5,6 nebo f/6,3) a čas ten, který jsem schopen s monopodem při ohnisku 400 mm udržet (1/100 – 1/200 s), poté nastavím ISO podle světelných podmínek. Pak přijde na řadu externí blesk a mnoho předprodukčních pokusů. Když najdu optimum, manuálně vše nastavím. Lze s tím s drobnými odchylkami fotit většinu dne, světelné podmínky pod neprostupnými korunami stromů se téměř nemění.

Ateliér uprostřed pralesa
Když jsem článek o fotografování kolibříků připravoval, narazil jsem na stránky Ralpha Paonessy, který se mimo jiné živí pořádáním workshopu „Fotografování kolibříků“, který si můžete objednat za „pouhých“ 3000 USD. Na jeho stránkách lze i nastudovat (to už ovšem zadarmo), jak k problematice fotografování těchto nádherných ptáků přistupuje profesionál. Pro fotografování uprostřed pralesa používá několik studiových blesků a světel na několika stojanech s použitými časy závěrky okolo 1/20 000 s. Nalezneme zde tématická fotopozadí (třeba i s vyobrazením vhodné vegetace nebo květů), kdy si skutečně připadáte jako v ateliéru. V takovýchto podmínkách lze clonit až na f/22 a vyšší citlivost než ISO 100 není potřeba. Výjimkou není, že při takovémto fotografování zcela eliminuje přirozené světlo, proto je vhodné za kolibříky vyrazit pozdě večer. Co mě však šokovalo, byla převrácená PET láhev se sladkým nektarem, na jejíž hrdlo byly důmyslně přidělány červené trubicové květy, ke kterým kolibříci neomylně nalétali. O tom, že v takovýchto podmínkách není o světlo nouze, nikdo nepochybuje, bohužel to již ale nemá nic společného s fotografováním zvířat ve volné přírodě. Hodně mi to připomíná výzvu některých českých fotografů divoké přírody: „Přiveďte nám ochočené zvířátko, my si ho vyfotíme“.

Drahokamy nového světa
Pokud někoho fotografování kolibříků zaujalo, mám jednu špatnou zprávu, nejdříve se k nim dostanete po 10 hodinách letu přes Atlantik. Měli byste vědět, že evolučními centry kolibříků jsou vysokohorská údolí Kordiller a deštné lesy Amazonie. Odtud se rozšířili na celý jihoamerický kontinent a když postupně roztály ledovce z doby ledové, přicestovali přes středoamerickou šíji daleko do severní Ameriky. V současnosti lze kolibříky při pozorných toulkách přírodou potkat od jižní Aljašky až po Ohňovou zemi. Přestože některé druhy v letních měsících hnízdí na severu Kanady, většina v zimě táhne do středoamerického zimoviště. Vybaveni bohatou energetickou zásobou tuku se kolibříci vydávají na více než 2000 kilometrů dlouhou cestu, kdy pro ně není žádný problém překonání Mexického zálivu. Téměř 330 druhů kolibříků obývá nejčastěji nízkou vegetaci polootevřených deštných lesů, obvykle nedaleko říčních břehů. Jejich rychlé mihotání křídel je mnohdy možné zahlédnout i v zahradách velkých měst. Pro pozorování kolibříků je nejvhodnější Kostarika (horská oblast Monteverde), Mexiko, Malé Antily (Martinik a Guadeloupe) nebo Ekvádor.

Závěr
Tuším, že jsem v tomto článku neobsáhl kompletně problematiku fotografování kolibříků za nepříznivých světelných podmínek, proto doufám, že využijete možnosti komentářů a článek doplníte. Externí blesk jsem si pořídil několik dnů před odletem za fotografováním zvířat do Kostariky, proto jsem jeho funkce pomalu poznával až v akci. Spoustu postupů bych nyní dělal jinak, nejraději bych se tam hned vrátil. Stále je co vylepšovat a především proto mě fotografovaní baví.

Článek byl zpracován v roce 2005 pro Fotoaparát.cz, technickou stránku věci jsem mírně posunul, na aktulním článku pracuji.

Související odkazy
Portfolio kolibříci (28 fotografií)
Kolibřící ve Fotobance (120 fotografií)
Kolibřík, divadlo na dešti
Kolibřík na hnízdě, trochu jinak

Ondřej Prosický | NaturePhoto.cz, 29.3.2006

Kolibřík zelený (Colibri thalassinus) Green Violet-ear, Autor: Ondřej Prosický | NaturePhoto.cz, Model: Canon EOS-1D Mark III, Objektiv: Canon EF 400mm f/5.6 L USM, Ohnisková vzdálenost (EQ35mm): 520 mm, stativ Gitzo 1227 LVL + 1377M, Clona: 5.6, Doba expozice: 1/1000 s, ISO: 400, Kompenzace expozice: -1/3, Blesk: Ano, Vytvořeno: 6. února 2008 13:16:22, Savegre (Kostarika) Kolibřík purpurový (Campylopterus hemileucurus) Violet Sabrewing, Autor: Ondřej Prosický | NaturePhoto.cz, Model: Canon EOS-1D Mark III, Objektiv: Canon EF 200mm f/2.8 L USM + TC Canon 1.4x, Ohnisková vzdálenost (EQ35mm): 364 mm, stativ Gitzo 1227 LVL, Clona: 4.0, Doba expozice: 1/250 s, ISO: 500, Kompenzace expozice: -1/3, Blesk: Ano, Vytvořeno: 5. února 2008 19:52:18, La Paz (Kostarika) Kolibřík měděnohlavý (Elvira cupreiceps) Coppery-headed Emereld, Autor: Ondřej Prosický | NaturePhoto.cz, Model: Canon EOS-1D Mark III, Objektiv: Canon EF 200mm f/2.8 L USM + TC Canon 1.4x, Ohnisková vzdálenost (EQ35mm): 364 mm, stativ Gitzo 1227 LVL, Clona: 5.6, Doba expozice: 1/1600 s, ISO: 500, Kompenzace expozice: 0, Blesk: Ano, Vytvořeno: 5. února 2008 21:34:47, La Paz (Kostarika) Kolibřík skvostný (Eugenes fulgens) Magnificent Hummingbird, Autor: Ondřej Prosický | NaturePhoto.cz, Model: Canon EOS-1D Mark III, Objektiv: Canon EF 200mm f/2.8 L USM + TC Canon 2x, Ohnisková vzdálenost (EQ35mm): 520 mm, stativ Gitzo 1227 LVL + 1377M, Clona: 5.6, Doba expozice: 1/640 s, ISO: 400, Kompenzace expozice: -1/3, Blesk: Ano, Vytvořeno: 20. února 2008 10:48:01, Savegre (Kostarika) Kolibřík purpurový (Campylopterus hemileucurus) Wiolet Sabrewing, Autor: Ondřej Prosický | NaturePhoto.cz, Model: Canon EOS-1D Mark III, Objektiv: Canon EF 200mm f/2.8 L USM + TC Canon 1.4x, Ohnisková vzdálenost (EQ35mm): 364 mm, stativ Gitzo 1227 LVL + 1377M, Clona: 5.6, Doba expozice: 1/640 s, ISO: 400, Kompenzace expozice: -1/3, Blesk: Ano, Vytvořeno: 2. března 2008 16:42:01, La Paz (Kostarika)