Za divočinou ve východních Rodopech

Prší a prší

Stejně jako při posledních zimních návštěvách jsme doufali, že skály nad řekou Adrou pokryje sníh a my budeme mít se supy a vlky ve fotografiích netradiční podmínky. Přestože na cestu přes Srbsko (a vlastně až do Sofie) hustě chumelilo, v Rodopech zase nic.
Co se mých pozorování během minulých zim týče, odhaduji, že každou sezónu tam sníh leží sotva čtyři dny, a skoro se nebojím říci, že tam letos nebude ani vločka. Bohužel klimatická změna řádí napříč světem a klidně se může stát, že sněhová nadílka u Madzharova už nikdy nebude.
Aby smutku z absence sněhu nebylo málo, několik dní po příjezdu nám intenzivně pršelo. A jak asi každý milovník zvířat ví, aktivita v divočině tím utichne. I to byl důvod, proč jsme letos na fotkách přivezli méně sov - i když, ti hbitější si nemohou stěžovat, kdo v jeden den vyfotil sýčka, puštíka i “pálenku”!
Trochu jsme kvůli dešti překopali program, zařadili jiné, úplně nové příležitosti a nakonec to zase byla velká paráda.

První bulharští zubři

Kvůli nepřízni počasí jsme jeden den odložili fotografování supů a šakalů a vydali se nad nádrž Studen Kladenec, abychom se pokusili najít první volně žijící bulharské zubry z reintrodukčního programu. Přestože je to vzdušnou čarou vlastně kousek, autem je to cesta na dvě hodiny. I proto jsme to zkombinovali s návštěvou Čertova mostu (Diavolski most) přes řeku Arda. Je to impozantní kulturní památka z roku 1518 postavená v úzké soutěsce jako součást historické cesty spojující nížinu v Thrákii se severním pobřežím Egejského moře.
Najít zubry se nám podařilo až napodruhé, včetně ani ne dvouleté samice, která do Bulharska připutovala z bratislavské ZOO a kvůli které ta naše horečná touha. Jako odměna pro nás pak bylo fotografování nádherných jelenů v dubovém lese tamtéž. O zubrech v Bulharsku mám v plánu později napsat samostatný článek.

Hostina se šakaly

Přestože jsem u újedí pro supy v Rodopech už strávil mnoho času a vždy si říkám, “co tam proboha budu fotit nového”, příroda mi vždy přichystá nějaká překvapení. Letos, i proto, že jsme byli v lednu o chloupek dříve než minulé roky, byla “žrací aktivita” supů na vrcholu. Odhaduji, že to byl poslední týden, než se vrhnou na námluvy. Vidět skoro 70 jedinců v jednom chumlu, jak žerou až okolo létají urvaná pera a kusy masa, je tedy fakt něco. Až se tím vším prohrabu, možná lépe než na fotkách to vynikne na videu.
Protože jsem se zaměřil i na identifikaci jednotlivých zvířat (barevné kroužky na pařátech nebo plastové značky na křídlech), nebál bych se tvrdit, že tam v pondělí žrala jiná skupina než ve čtvrtek.
Překvapením pro mne bylo i nové chování šakalů. Po tom, co jsem si loni v textu postěžoval, že nechodí před objektiv, protože furt kolem courají lovci a ozývá se střelba, mazaní šakali vymysleli, že když budou žrát se supy, nebezpečí jim nehrozí. Tam, kde sedí nebo se krmí supi, je bezpečno široko daleko. Vlastně pokaždé, když se první supi vrhli k potravě, do pár vteřin tam byl jeden nebo dva šakali. Obdivoval jsem jejich odvahu, producírovali se mezi desítkami útočících dlouhých krků a vždy se jim podařilo něco urvat. Pokud si vzpomínám, když se na stejném místě před lety potkal šakal s orlem skalním, tak úspěšný nebyl.

Průjezd covidovou Evropou

Že to je pohoda letadlem, už vím z prosincové cesty za rysem iberským do Andalusie, tak jsem byl zvědavý, jak to naše balkánská expedice šesti lidí a dvou aut zvládne v téhle morové době po zemi.
Bulharsko od cizinců nevyžaduje pro vstup vůbec nic (tedy kromě tradičního poplatku za silnice), jen Česká republika po návratu z trvala na PCR testu. Během našeho pobytu to ale Vládě “docvaklo” a zrušilo se i to.
Pohodový byl i průjezd přes Slovensko, Maďarsko a Srbsko. Skoro jsem se při cestě tam kvůli minimu aut na dálnicích nebál říci, že byl pohodovější než minulé roky. Jediné tranzitní opatření je v Maďarsku, kdy dostanete žlutou kartičku “Transit” a zastavit můžete jen na každé přibližně třetí pumpě (tzv. kovidová benzínka) a neměli byste sjíždět z dálnice.
Až při cestě zpět jsme se zadrhli na dvě hodiny na hraničním přechodu Srbsko/Maďarsko, ale za to Covid nemůže, tam Maďaři dělají “obštrukce” vždy. Normálně využíváme jiný přechod, ale tam jsme nemohli, nebyl transitní.
Úplné blaho je pak v samotných Rodopech. Byly dny, kdy jsem si na ten uměle vyvolaný apokalyptický bordel ve zbytku Evropy ani nevzpomněl. Posezení s kamarády u piva, žádné roušky, poznávání nových lidí...
Protože jsme jako vždy k Lexusu potřebovali druhý expediční vůz, využili jsme nabídky českého zastoupení značky BMW a zase se pustili do testování. Jak se německému “Modrému plamenu” na rodopských cestách (a i mimo ně) dařilo, pravidelně reportoval Lukáš a ještě k tomu něco napíše.

Je moc dobře, že jsou stále místa s divokou přírodou, kam se dá v téhle divné době dostat a člověk se tak alespoň na chvilku vrátí k tomu, co má nejraději.
I přes usilovnou snahu ty čtyři plné SD karty promazat, mi zůstalo 1400 fotek (z čehož většinu zabírá motiv “šakal se rve se supy”). Jen v rychlosti jsem nyní do textu nějaké fotky zpracoval, příležitostí bylo letos dost. Mrzet může jen absence fotky kočky divoké, to fakt stihnout nešlo, ale podobné pozorování potěší vždy (viděl jsem ji teprve podruhé v životě).
Sakra, pořád se mi v hlavě točí naše diskuze o tom, že v Madzharovu zůstaneme...

Související odkazy
Fotografování v Bulharsku
Články o fotografování přírody
Nabídka fotografických workshopů