Jak se fotografují volavky

Proč právě volavky
Pravděpodobně každý, kdo je podobně jako já posedlý fotografováním zvířat, má mezi vysněnými záběry pěkně vyfocenou volavku. Exkluzivitu podobného záběru zvyšuje poměrně malé rozšíření čeledi na území ČR a legendární plachost českých volavek. V krajině, v blízkosti rybníků a někdy i na polích, je občas potkáváme, bohužel to, co z nich vidíme jsou obvykle hřbet a křídla, když se volavka s křikem vznáší k obloze. Jestliže vás ohromí jejich ladnost, vznešenost a chování, máte na pár let o zábavu postaráno. Situací, při kterých můžete volavky fotografovat je mnoho, bohužel to však patří k tomu nejobtížnějšímu, čemu se lze při fotografování zvířat věnovat. Nevím, jestli jsem to při rozhovoru byl já, nebo jeden můj kolega, kdo pronesl větu: „Dobře vyfocená volavka, je lepší než ženská“, hodně to vystihuje to, jak rád využiji každé příležitosti tyto krasavice fotit.

Volavka modrošedá (Egretta caerulea) | Little Blue Heron, Autor: Ondřej Prosický, Model: Canon EOS 20D, Objektiv Canon EF 400mm f/5.6 L USM, stativ Gitzo 1227 + 1377M, Clona: 7.10, Doba expozice: 1/125 s, ISO: 100, Kompenzace expozice: -1/3 EV, Blesk: Ano (externí Sigma EF-500 DG Super, -2/3 EV), Vytvořeno: 16. prosince 2005 10:22:34, delta řeky Rio Baru u Dominical (Kostarika) Doporučená technika
Nemá smysl někomu něco nalhávat, pro fotografování volavek ve volné přírodě je nutností zrcadlovka s teleobjektivem. Majitelé kompaktních fotoaparátů pravděpodobně použitelné fotografie nezískají, šanci mohou mít u volavek ochočených na workshopu nebo u té vycpané ze školního kabinetu. Zatímco zrcadlovku můžete zvolit jakoukoli (ať digitální nebo analogovou), výběru objektivu je nutno věnovat větší péči. Snadno by se dalo doporučit, čím delší tím lepší, ale moje zkušenosti jsou trochu jiné. Raději zvolím ohnisko 400mm, než třeba 800mm. Fotograf je pak při pohybu v blízkosti vody mnohem mobilnější a nehrozí nedobrovolné koupání. Kratší ohnisko je vhodné při fotografování z voru od hladiny, z krytu na břehu, nebo při mém hodně specifickém pohybu s fotoaparátem ve vodě (podrobnosti níže). Kratší ohnisko je obvykle lehčí a nevyžaduje tolik pevnou oporu (stativ) jako ohniska dlouhá. Stejně tak pro finální podobu fotografie je vždy lepší použití samotného teleobjektivu, než jeho kombinace s různými telekonvertory, které zhoršují kresbu zejména tím, že v terénu nemáte vždy možnost dodržet podmínky pro zachování ostrého záběru (stativ na pevné podložce, drátěná spoušť atd.)
Netvrdím, že superdlouhým teleobjektivem volavku nevyfotografujete, ale myslím si, že je vhodnější se této berličce vyhnout.
Jak už jsem nakousl, teleobjektiv potřebuje stativ. I když v blízkosti vody (hladina vody v popředí a pozadí volavky), je světla poměrně dost, pevná opora je důležitá. Už jen tím, že při čekání na vhodný záběr vám po chvilce nezdřevění ruce. Já dávám přednost lehkému stativu, se kterým lezu do vody, kdy jej v hlubší vodě používám jako monopod. Většinu svých volavek na hladině jsem však vyfotil z ruky, často i v leže, kdy mi jako stativ slouží lokty zapíchnuté do bahna nebo opřené šutry.

Aby byl zobáček ostrý
Hezkou fotku dělá i to, že je ostré to, co ostré má být. Obvykle to bývá hlava ptáka, což je speciálně u volavek problém. Jejich stavba těla a zejména dlouhý krk s mrňavou hlavou, ostrému zobáku příliš nenahrávají. Pokud neděláte dramatické výřezy, ale volavka vyplňuje většinu obrazové plochy, je obtížné dostat to správné do hloubky ostrosti. Často tak budete mít ostrý hřbet, ale hlava bude mimo. Jak z toho ven, jak zaostřit na zobák, který mnohdy bývá v okrajových částech záběrů?
Moderní zrcadlovky (Canon 20D, Nikon D200) mají poměrně vhodně rozmístěné zaostřovací body v obraze, tzn. lze jimi ostřit na cokoliv, co vidíte v hledáčku. Toho lze využít při ostření na hlavu volavky. Třeba u Canonu 20D (30D) je pro to na těle ideálně navržen joystick, kterým lze aktivní bod AF bez sundání fotoaparátu od oka rychle vybrat. Obvykle to bývá ten krajní. Ostřit volavku plně vyplňující hledáček něčím jiným mi nepřipadá vhodné.
Jinou kapitolou je manuální zaostřování. To používám zejména v případě, kdy lze očekávat nějakou akci, aby při rychlé změně polohy volavky objektiv nezaostřil za ní. Nutnost je to i při použití telekonvertoru 2x s objektivem s minimální světelností nižší než f/5,6. Dříve jsem se podivoval jak mohli naši dědové ostřit manuálně, ale postupem času získám občas nějaký záběr ostrý i při akčních scénách. Při těch statičtější je vhodné vyfotit více totožných záběrů (pokud fotíte s DSLR), vždy mezi nimi zcela rozostřete a pak ostřícím kroužkem opět najděte na to, co potřebujete v hloubce ostrosti.
Pro ostrý záběr v horším světle je nezbytný stativ, čím delší teleobjektiv, tím by měl být stabilnější. Fotografovat sice lze i z ruky, kdy platí, že čas by měl být převrácená hodnota ohniska v milimetrech. Ale pro opravdu ostrý záběr (ze kterého lze udělat výřez pro doladění kompozice) je stativ nebo jiná opora nutná. Volavka je ve vodě obvykle statická, číhá na rybu a pohybem by si je plašila. Přesto delší čas než 1/160 nepoužívám.

Volavka modrošedá (Egretta caerulea) | Little Blue Heron, Autor: Ondřej Prosický | NaturePhoto.cz, Model: Canon EOS-1D Mark II N, Objektiv: Canon EF 400mm f/5.6 L USM, Ohnisková vzdálenost (EQ35mm): 520.00 mm, stativ Gitzo 1227, Clona: 6.3, Doba expozice: 1/800 s, ISO: 100, Kompenzace expozice: 0 EV, Blesk: ne, Vytvořeno: 12. ledna 2007 9:14, Little Estero Lagoon, Ft. Myers Beach (Florida, USA) Když se něco děje
Pro poutavou fotku volavky, která zaujme i člověka jemuž je příroda ukradená, pouze ostrý a technicky dokonalý záběr nestačí. Fotka by měla mluvit i bez komentáře typu: „čekal jsem tam v mraze deset dní a nakonec...“. Hlavní cesty jsou dvě, buď ptáka zachytíte při nějaké typické činnosti, která charakterizuje daný druh nebo se kompozicí, pozadím, barvami nebo prostředím pokusíte o výtvarný umělecký záběr. Jenom tak, se z vašeho záběru stane Fotografie a přestane být jen dobře vyfocenou volavkou. Pokud patříte k podobným zoufalcům jako já, co se snaží zkombinovat vše výše jmenované, je mi vás líto. Se snímky nebudete nikdy spokojeni.
Nejsnadnější úlohu při fotografování volavek bude mít přírodovědec – ornitolog. Výhodu bude mít v tom, že to co se já o přírodě při focení s překvapením učím, on už dávno ví. Akci, která mě při focení šokuje, znalec přírody již očekává. Jednoduše řečeno, o chování a zvycích volavek musíte vědět vše, stejně jako jiných zvířatech, která chcete fotit. Nejlepší je pro to knihovna a čas strávený při pozorování (focení) v přírodě. Přesto pár akčních témat vyzdvihnu.
Fotografii volavky přidá na atraktivnosti, když bude mít v zobáku rybu. Pro podobný výjev, je však potřeba s volavkou na břehu (nebo ve vodě) strávit pár hodin. Nemá smysl běhat po břehu a hledat ptáka, který rybu zrovna vytáhl. Vhodnějším způsobem je si nějakou volavku vybrat a nějakou tu chvíli s ní prožít. Ideálním prostředkem je k tomu kryt (případně jen větší maskovací šátek) nebo fotografický vor, se kterým na fotografovatelnou vzdálenost k volavce „doplujete“. Samotnou kapitolou jsou statečné americké volavky, o kterých bude řeč níže.
A pak už jen čekat. Ti zdatnější můžou předvídat i okamžik, kdy volavka vystřelí hlavu pod hladinu. Pro toto je vhodné mít manuálně nastavenou expozici (stejnou jako v případě kdy se nic neděje), protože stříkající voda měření fotoaparátu zmate. Stejně tak je prima nápad na objektivu přepnout z AF na MF, při prudkém zanoření volavky byste vyfotili protější břeh a o ten nikdo nestojí. Volavka není pokaždé úspěšná, obzvláště když jí znervózňuje vaše přítomnost. Často se tak stane, že zobákem do vody žbluňkne zbytečně. Nebuďte zklamaní, rozlétávající se voda prosvětlená časně ranním sluncem má své kouzlo a na fotografiích vypadá jak rampouchy vyrůstající z hadiny. Pokud budete mít štěstí, můžete být svědky i něčeho dramatičtějšího. Volavka třeba z vody omylem vytáhne hada a z oběda se rázem stává boj o život.

Volavka velká (Ardea herodias) Great Blue Heron, Autor: Ondřej Prosický | NaturePhoto.cz, Model: Canon EOS-1D Mark II N, Objektiv: Canon EF 400mm f/5.6 L USM + TC Kenko 1,5x, Ohnisková vzdálenost (EQ35mm): 640 mm, fotografováno z ruky, Clona: 6.3, Doba expozice: 1/1000 s, ISO: 160, Kompenzace expozice: -2/3 EV, Blesk: ne, Vytvořeno: 20. ledna 2007 9:53, Venice, Florida (USA) Zrcadlo pověz mi
Jednou z možností jak do fotografie procpat nějaký výtvarný prvek je zrcadlení volavky na hladině. Snažil jsem se přijít na to, kdy tento atraktivní jev vzniká, ale doporučení stále nemám stoprocentní. Je k tomu potřeba jemné boční světlo (někdy je ale vhodnější podmračená obloha) a břehy s vegetací v příjemné barvě. Nejkouzelnější jsou v tomto případě bujné zelené porosty, které jsou v těsné blízkosti hladiny. Dobrou práci na výsledné fotografii odvedou i rákosiny, střídání zelené a světle hnědé. Je důležité k volavce přicházet z té strany, kdy je efekt zrcadlení nejsilnější, často se stačí posunout jen o pár metrů a hladina se změní z odpudivě kovově lesklé v krásnou zčeřenou zelenou. Důležité je nespokojit se s jedním záběrem, ale volavku z několika míst fotit opakovaně, protože výsledek lze obtížně předvídat. Stejně tak doporučuji počkat si na okamžik, kdy se hlava volavky přiblíží k hladině. Při klidné hladině pak můžete zaznamenat záběr, kdy nepoznáte, kde bylo na hoře a kde dole.
Největším úskalím co se týče volby expozice je fotografování volavky bílé. Její sněhově bílé peří je zejména za poledního slunce nefotitelné. Nejpohlednější snímky bílých volavek vznikají pod zcela podmračenou oblohou. V tomto případě se mi osvědčilo bodové měření v oblasti peří ptáka, nebo měření se zdůrazněným středem. Pokud na volavku bílou svítí sluce, neobejdete s bez korekce alespoň –1 EV.

Volavka v české krajině
Jak už jsem nakousl v úvodu, v Česku nejsou volavky fotografům příliš nakloněny. Snad je rybáři v minulosti příliš pronásledovali, že mají z člověka panickou hrůzu. Dobrou zprávou je, že v posledních pár letech počty volavek značně stoupají, tzn. příležitostí k jejich pozorování přibývá. Volavky hnízdí obvykle v koloniích, ty největší jsou u Třeboně a v Lednici na jižní Moravě, což jsou dokonalá místa k poznávání jejich života. Potěšující je i to, že se celoročně volavky vyskytují i v hlavním městě, na jednom vltavském ostrůvku v Praze – Troji nebo v Horních Počernicích. Na prvním místě můžete volavky fotografovat posedávající na větvích v blízkosti řeky a na tom druhém je možno je sledovat z pod maskovacího šátku na loukách a polích v blízkosti zatopené pískovny.
Někdy se vám může stát, že pojedete na podzim autem krajinou a na poli u silnice potkáte větší kolonii volavek hledající hraboše, jako se to stalo mě v říjnu 2005. Nejlepší je v tomto případě z auta vůbec nevystupovat, jen si pomalu couvnout tam, kde budete volavkám nejblíže a slunce bude vašim fotografiím více nakloněno. Pak už stačí jen stáhnout opatrně okénko a volavky nerušeně fotografovat. Jen nesmíte být překvapeni, když se za vašimi zády také ozve: „Pane řidiči, co to tu provádíte“. Příslušníci okolo projíždějící policie byli mému netradičnímu počínání nakloněni, i proto, že se jednalo o poměrně málo frekventovanou silnici. Takže doporučení, podobné fotografování není vhodné v úsecích, kde je provozu příliš.
Jelikož v Česku mnoho šancí pro fotografovaní klidně lovící volavky na hladině mít nebudete, je dobré zvládnout techniku fotografování volavek v letu. Pro to je vhodné mít vybraný centrální bod AF (je nejcitlivější) a zapnuté kontinuální zaostřování. Pro zachycení pohybu v letu se mi osvědčila clona f/8-10, čas 1/1600-1/2000, při nastaveném ISO 400 (platí za slunečného počasí).

Volavka velká (Ardea herodias) Great Blue Heron, Autor: Ondřej Prosický | NaturePhoto.cz, Model: Canon EOS 20D, Objektiv: Canon EF 400mm f/5.6 L USM + TC Kenko 1,5x, Ohnisková vzdálenost (EQ35mm): 960 mm, stativ Gitzo 1227, Clona: 5.6, Doba expozice: 1/3200 s, ISO: 400, Kompenzace expozice: 0 EV, Blesk: ne, Vytvořeno: 15. ledna 2007 18:00, Venice, Florida (USA) Statečné americké volavky
Nevím čím to je, ale na americkém kontinentně se volavky bojí méně a přibližování k nim je snadnější. Fotografování je méně náročné, protože se obejdete bez krytu (či fotografického voru). Neznamená to ovšem, že při vašem rychlém přiblížení zůstane volavka trpělivě stát. Osvědčilo se mi přibližovat se po etapách. V podřepu popojdete 10 metrů a pak několik minut v kleče čekáte, to se opakuje třeba i 1-2 hodiny, kdy si pak k volavce ve výjimečných případech dostanete na pouhých 10 metrů (u malých druhů). Usnadnit si přibližování k volavce můžete několika způsoby. Přes hlavu a fotoaparát si hodit velký síťovaný šátek (prodává se v armyshopech), při přibližovaní nechodit nejkratší cestou, ale mírně kličkovat. Možná to bude znít podivně, někdy pomáhá jen to, že při přibližování máte obličej schován za stativem a fotoaparátem.
Důležité je vždy klečet nebo být v podřepu, volavka není tak nervózní a je to vhodnější pro směr pohledu při fotografování. Vždy je poutavější, když fotíte volavku z blízkosti hladiny, než z vysokého břehu její hřbet. Pokud dostanete objektiv nízko k hladině, je na fotografiích popředí a pozadí pohlednější než v případě, kdy není objektiv rovnoběžný s hladinou. Snímání těsně u hladiny má svá úskalí, často mám sluneční clonu pod vodou (v případě drobnějších ptáků). Velmi namáhavý až nemožný je v tomto případě klidný pohled do hledáčku, snímanou scénu vidíte v krkolomné pozici pouze částečně. Často se i stává, že na fotografii není volavka celá. Pro tento způsob fotografování je vhodná mělká voda (10 – 30 cm), kdy se po čtyřech plazíte k volavce a lokty zabořené do dna vám slouží jako stativ.
Neberte to ovšem jako dogma, kreativnosti se meze nekladou. Jsou situace, kdy prostředí volavky krásně dokresluje fotografie. Ideální jsou pro to třeba květy na hladině. Jednou jsem viděl úžasný ranní výjev volavky mezi rozkvetlými lekníny, bohužel jsem nemohl auto zastavit.
Jednoznačně nejvyhlášenějším místem na fotografování volavek je pobřeží Floridy, potkáte tam mnoho druhů a zejména v měsících leden až březen jsou podmínky pro jejich fotografování dokonalé. Ideální jsou mělká jezírka, ve kterých volavky hledají potravu. Za návštěvu stojí ostrov nedaleko Venice, kde volavky hnízdí. Podobných míst je na světě mnoho, stačí vyrazit k moři na krajích měst nebo třeba k deltě řeky v jejich blízkosti. Volavky se pak člověka tolik nebojí jako v Česku.

Volavka modrošedá (Egretta caerulea) | Little Blue Heron, Autor: Ondřej Prosický | NaturePhoto.cz, Model: Canon EOS-1D Mark II N, Objektiv: Canon EF 400mm f/5.6 L USM, Ohnisková vzdálenost (EQ35mm): 520.00 mm, stativ Gitzo 1227, Clona: 7.1, Doba expozice: 1/800 s, ISO: 100, Kompenzace expozice: 0 EV, Blesk: Ano (externí Sigma EF-500 DG Super, -2 EV, Better Beamer), Vytvořeno: 12. ledna 2007 9:19, Little Estero Lagoon, Ft. Myers Beach (Florida, USA) Číhající nebezpečí
Protože člověk fotografující volavky je fotograf obojživelný, číhá na něj nebezpečí. Stojaté vody nejsou často nic příjemného na českém rybníce, natož v horkých tropech střední Ameriky. Ačkoli si opakovaně zakazuji, že kvůli pěknému záběru už do toho humusu nepolezu, vždy při pohledu na ladné kroky volavky v bahnité vodě předsevzetí poruším. Zatím jsem nikdy ze stojatých vod žádné komplikace neměl, ale už je mi to podezřelé, znám pár lidí, kteří problémy měli. Ona třeba taková bilharzioza není nic příjemného.
Další nebezpečí jsem si uvědomil loni v Národním parku Carara, když jsem kvůli volavce lezl do řeky Rio Tarcoles, ve vzdálenosti asi 15 m ke mě připlouval krokodýl. Právě ti kostaričtí nejsou žádní drobečci, na břehu jsem byl velmi rychle. Naopak u menšího příbuzného kajmana mám po několika blízkých setkání pocit, že nemůže člověka napadnout. Na rozdíl od floridských aligátorů, kterým je lepší se vyhnout stejně rychle jako krokodýlům.

Není to jen zdraví, fotograf musí pečovat i fotografickou techniku. Na to, že mám občas bahno na i bradě jsem si zvykl, ale z počátku jsem obtížně snášel špínu na fotografické technice. S bahnem se už vyrovnám, největší nebezpečí je písek a slaná voda, to vám vleze všude a nemusíte zrovna rýt objektivem v písku. Podobný prevít je mořská voda, přestože v ní objektiv koupat nebudete, je po focení v její v blízkosti vše jakoby ulepené, na objektivech nic příjemného. Obvykle na to není čas, ale i přesto každému doporučím, aby každý večer po intenzivním fotografování techniku vyčistil.

Volavka bělostná (Egretta thula) Snowy Egret, utor: Ondřej Prosický | NaturePhoto.cz, aparát: Canon EOS-1D Mark II N, Objektiv: Canon EF 400mm f/5.6 L USM, Ohnisková vzdálenost (EQ35mm): 520.00 mm, stativ Gitzo 1227, Clona: 6.3, Doba expozice: 1/1600 s, ISO: 100, Kompenzace expozice: 0 EV, Blesk: ne, Vytvořeno: 11. ledna 2007 16:09:18, Little Estero Lagoon, Ft. Myers Beach, (Florida, USA)Pár slov na závěr
Volavky jsou krásní ptáci a jejich chování je pro fotografování atraktivní. Přestože je jich ve světě okolo 65 druhů, není setkání s nimi běžným jevem. Pokud se ale s nimi shledáte, čas strávený při jejich fotografování za to stojí. Asi jsem na hodně věcí, které už jsou pro mě už automatické, zapomněl, ale pár nápadů jak fotografovat volavky v článku je. V případě zájmu v komentářích další věci doplním nebo upřesním, aby to bylo kompletní. Popisované postupy nejsou doporučené pouze pro volavky, ale lze je použít na spoustu dalších ptáků zdržujících se v blízkosti vody.

Volavky fotografuji velice rád, proto jich mám v Galerii poměrně dost.