V horách zimní Patagonie

Výlet se sněhem v červenci

Když jsem se v dubnu začal v Chile poptávat na možnosti fotografování pum amerických ve volné přírodě s tím, abych na příští rok cestu pečlivě připravil, ukázalo se, že by se mi mnoha důvodů nejvíce líbila patagonská zima.
Jak se navíc vylouplo, že by se cesta za divočinou nelíbila jen mě, ale třem kamarádům, trochu hekticky jsme se rozhodli, že to zaletíme okouknout už nyní v červenci. Jak se jedná o odlehlé kouty Země, nic by se nemělo odkládat, když to zrovna relativně v pohodě zorganizovat jde.
Po Rodrigovi, Antoniovi, Octaviovi, Robertovi a Juniorovi, dostal naši důvěru jako průvodce pro první dny Victor (aka “Vincent”, aka “Ludva”), což se ukázalo jako výborná volba.
Ačkoli měla být cesta spíše jako průzkum šancí se zvířaty, užili jsme si focení pum a další zvířata v nádherné krajině. Navíc v dokonalých sněhových podmínkách, které byly i pro místní výjimečné.

Mrazivá Patagonie

Asi není nádhernější a krajinářsky pestřejší místo zapadané sněhem, ve kterém pobývají zvířata, než nejjižnější cíp And na hranicích Chile a Argentiny. Je nutné přiznat, že toto moje hodnocení je ovlivněné, v době klimatické změny vlastně nečekanou, sněhovou nadílkou. Že v zimě napadne sníh, a pár dní vydrží, není poslední roky v Patagonii úplně běžné. Když jsem si před cestou s místními dopisoval, říkali, že puma na sněhu s mláďaty je prima plán, ale ať s tím sněhem moc nepočítám. A ve finále Vincent, když jsme se loučili, říkal jací jsme “haluzníci”, že tohle tu neměli 10 let.
Sníh napadl den před našim příletem a další padal skoro každý druhý den. A někdy i tolik, že jsem měl obavy jestli tím přívalem sněhu na cestách projedeme autem. Často jsem si posteskl i na Gore-tex návleky, co jsem při balení sice držel v ruce, ale ve finále nechal doma. Poslední dny bylo sněhu na některých místech až po kolena.
A světlo během východu a západu slunce! Krajinář by šílel. Já jsem vždy jen ráno plakal, že náš hlavní zájem je fotografování pum - museli jsme je najít už před rozbřeskem v modrém světle. Jak vyleze slunce, lehnou a je to obtížnější. Kdybychom se zdržovali krajinářským focením, přijdeme o pumy. I tak pár “krajinek” vzniklo.
Mrzlo. Před odletem jsem odhadoval, že nebude méně než -6 stupňů. Dokonce jsem kamarádům těsně před odletem psal, ať si raději vezmou alespoň lehkou péřovku. Nestačilo to. Jedno ráno u Laguna Amarga bylo -19 stupňů. Měl jsem na sobě vše, co jsem do Patagonie bral.
Za ty roky v přírodě mám poměrně vysněnou představu, jaké meteorologické podmínky a světlo má pro fotky zvířat být. Ty dva týdny v Patagonii ale překonaly vše, co jsem si kdy vysnil. Nejlepší na tom bylo, že se to portfolio úžasných pohledů měnilo několikrát za den. A ten pověstný neutuchající západní patagonský vichr se ani neukázal, vlastně nevíme, co to je. V zimě je prý, na rozdíl třeba od února, klid.
Jedinou vadou zvoleného termínu bylo svítání až před 10. hodinou dopoledne a slunce západ už po 17. hodině. Den je tak příliš krátký, aby se všechny atraktivní podněty daly do fotky stihnout.

Příležitosti se zvířaty

Do Patagonie jsme vyrazili za pumami americkými (Puma concolor) a jejich hledání, pozorování a fotografování jsme pořídili vše.
Budu jim věnovat samostatný článek, tak nyní jen stručně. V terénu jsme měli dohromady 30! jednotlivých pozorování pum, pravděpodobně až 20 různých jedinců. V což před odjezdem ani náhodou nedoufal nikdo z nás. Dařilo se i díky tomu, že jsme na první dny měli dvojici průvodců se dvěma auty a Martin opět (podobně jako u rysa iberského) bravurně hledal kočky termovizí Pulsar a dohledával stativákem Kowa Prominar TSN-99A. Myslím, že ani my ostatní jsme nikde v ruce nedrželi dalekohled tak často, jako nyní Patagonii. Výhodou byla i ta sněhová pokrývka, na které jsou kočky lépe vidět (podobně jako s levhartem sněžným v Ladaku). Pozitivní roli ve finále sehrál i ten štáb BBC, co se nám tam od prvního dne pletl. Postupně jsme si informace o nalezených pumách v terénu sdíleli a dokonce jsme se snažili navzájem si nelézt do záběrů. Pum ale bylo v oblasti tolik, že jsme si ve většině případů nalezli “vlastní”.
Z dalších zvířat jsme pravidelně v otevřené krajině potkávali lamy guanako (Lama guanicoe). Není divu, že se zde pumy zdržují, když je tu potravy v takovém množství. Vzácnější byli na stejných místech nanduové menší (Rhea pennata), kteří nám moc příležitostí pro fotku nedali. Radost nám udělalo náhodné pozorování místního skunka jižního (Conepatus humboldtii), který nám díky tomu, že blbě vidí, dal dvakrát šanci na fotku. Z dálky jsme viděli i nejvzácnějšího jelena. Huemul jižní (Hippocamelus bisulcus) přežívá na jihu kontinentu v počtu ani je jednoho tisíce jedinců.
U zbytků lam guanako, ulovených pumami, byly hostiny pro desítky mrchožroutů, jmenovitě: karančo jižní (Caracara plancus), čimango argentinský (Phalcoboenus albogularis), čimango šedonohý (Phalcoboenus chimango).
Z And se samozřejmě nedalo odjet bez fotek kondoru andských (Vultur gryphus), se kterými to kvůli jejich opatrnosti nebylo vůbec jednoduché, ale nějaké fotky se ze dvou míst nakonec podařily.
S fotoaparátem jsme si opakovaně užívali s plameňáky chilskými (Phoenicopterus chilensis). Poprvé na skoro zamrzlé řece Rio Serrano a pak i přímo na pobřeží v Puerto Natales. Podél celého nábřeží byly tisíce ptáků mnoha druhů. Nejzajímavější pro mě byli příbuzní našich skorců, skorcovec vodní (Cinclodes patagonicus) a skorcovec šedoboký (Cinclodes oustaleti).
Mě osobně z ptáků ale nejvíce potěšilo těch několik příležitostí s místním kulíškem patagonským (Glaucidium nana), jako milovníka sov nijak nepřekvapivě. V oblasti je možné potkat další tři druhy sov, ale na ty jsme bohužel štěstí neměli.
Kompletní seznam fotografovaných zvířat najdete úplně na konci článku.

Covidové Chile

Po pár měsících se vracím k tradičnímu hodnocení aktuálních regionálních opatření proti “stále prý nebezpečné rýmě”.
Chile patří k nejproočkovanějším zemím na světě. Aktuálně tam má 91 % místních obyvatel aplikované tři dávky a už chodí na čtvrtou, neb pokud mají šest měsíců po třetí dávce, je na ně nahlíženo jako na neočkované.
Kvůli včasnému očkování zažili první pořádnou vlnu pozitiv teprve až letos v únoru (mutace na kterou už očkování tolik nefunguje). V době našeho příletu tam stále poměrně striktně dodržovali nařízená opatření - roušky uvnitř všude, hotely, prodejny, autobusy.
Pro vstup do Chile už není vyžadován “Pase de movilidad”, který při vstup dokládá, že jste plně očkování. Vygenerovaný QR kód je však stále občas vyžadován pro vstup do restaurace, hotelu, nebo místního autobusu. Získání tohoto dokladu, který validuje očkování z Evropy, není úplně jednoduché. Musíte zvlášť nahrát kompletní doklady o každém jednotlivém očkování - na což není náš UZIS úplně vybaven (doklad máme vždy jen na to poslední očkování). Avšak, kreativitě se meze nekladou, po mnoha pokusech jsme před odletem prolezli (dostali dokument) všichni. Kromě Bohdana. A opět, kreativitě se meze nekladou :-)
Na místě už byl ale celkem klid. Dokonce se nebojím říci, že bychom to v červenci zvládli v Chile i bez toho jejich “Pase de movilidad”...

Cesta v zimě do Patagonie zcela předčila naše očekávání, moc jsme si to užili.
Jediným škraloupkem byl ten zrušený let z Frakfurtu do Prahy při našem návratu. Ale když se nyní na tu sbírku devíti letů na jižní polokouli a zpět dívám, vlastně se divím, že se pokazilo jen tak málo. Dalším překvapením pro mě bylo, jak je v Chile draho, ale i s tím jsme se nějak vyrovnali.
Věřím, že jsem v té nádherné krajině s pumami nebyl naposledy. Pokud by vás podobná zkušenost lákala, napište, naplánujeme!

Děkuji spolucestovatům Martinovi, Bohdanovi a Lukašovi za prima chvíle nejen v divočině!

Související odkazy
Články o fotografování přírody
Fotografie z Chile v fotobance Shutterstock
Nabídka fotografických cest