Botswana, deštivé Okavango a Khwai

Ideální Afrika

To co mohla být při prvním cestě ve stejný termín náhoda, mohu nyní vyhlásit jako fakt. Přelom listopadu a prosince je nejlepší čas pro fotografování v Botswaně. Od mé první návštěvy v oblasti uplynulo už 10 let, poznával jsem tam divočinu už v různých měsících, ale ten můj aktuálně vypilovaný začátek období dešťů jednoznačně vede.
Na konci listopadu končí období sucha s teplotami ke 40 stupňům a přichází první mraky s deštěm. Když zaprší, stačí den a stromy a tráva se krásně zazelení. Tam, kde byla suchá béžová pustina, je hned trávníček jak na golfovém hřišti, ze kterého jen tu a tam trčí rozkvetlá tráva. Na rozdíl od března a dubna však není vůbec vysoká a všechna zvířata jsou v přehledné krajině nádherně vidět.
Další benefitem pro fotku jsou ty mraky, dá se fotografovat celý den, v lehce zastíněné krajině se tolik nevlní vzduch a dramatická obloha se mnohokrát hodí ke zvířatům do kompozice. V tomto období nikdo do Afriky nejezdí, když najdete predátora hodovat na kořisti, je velmi pravděpodobné, že s ním budete sami, žádná další auta. Absolutní pohoda divočiny, ne jako v sezoně u řeky Chobe, kde se u levharta sjedou i dvě desítky aut. Letos při vyjížďkách v deltě Okavango byli i dny, kdy jsme na 50 km se zvířaty nepotkali žádné jiné auto.
S prvním deštěm se navíc objeví spousta hmyzu, rozlétají se termiti, všude je spousta aktivních ptáků, loví, sbírají stavební materiál na hnízda, začínají námluvy a hnízdění.
Na ubytování jste sami, nikdo další, a cesta muže i vyjít levněji než v sezoně.
Když se nyní snažím vzpomenout na nevýhody termínu poslední cesty, tak je to jen jedno odpoledne brutálního lijáku v terénu a to, že sloni neměli nutkání dojít k řece Khwai, kde jim to třeba v říjnu tak sluší - při prvních deštích je totiž vody dost všude jinde.

Jeden den

Dříve to byl notýsek a tužka, nyní si každý den na cestách píšu deníček do Poznámek na iPhone, který je furt při ruce. Pro ilustraci pár řádků bez uprav, jak jsem stručně zaznamenal jeden typický den v Africe.   
26.11. Sango Safari Camp, Khwai s Kejbí - 4:30 budíček, 5:15 odjezd, zase chcanec, lvice a lvíčata dopoledne, na stehně zraněna samice tři mláďata větší 5 měsíců, a skoro dospělý samec, druhá samice jen jedno malinké (sotva měsíc staré), ale původně byla tři mláďata (asi je sežraly hyeny) /  dospělí, už byli ráno sami ve vysoké trávě - mláďata asi někde schovaná.
Velký krokodýl ulovil vodušku, z tlamy koukaly jen rohy, natrávení, ukousnout a nad vodou hlavu vyplivnout.
První pořádní sloni, asi 30-40, včetně mrňat, táhly mopanem, k řece nedošli, všude dost vody, bez šance na fotku…
Večer u hrochů, řeka Khwai, samice dlouho laškovala s mládětem, spousta otevřených tlam, videa od hladiny konečně!, všude nádherně zeleno!
Průvodce se omlouval, že nevzal plechové “skleničky” k vínu, v domnění, že si víno holt tentokrát nedáme - nesmysl, zvládneme hravě i z láhví - ty zmizely, jak když chytí hladoví  psi hyenovití impalu.

Vycvičení průvodci

Pohoda při focení na ranních a večerních safari vyjížďkách, které jsou v ceně pobytů v lódžích, plně závisí na vašich touhách/nápadech a průvodci/řidiči, který se o vás stará. Pro atraktivní fotky si je musíte “vycvičit”. Jinak bude ta místní osoba pro zlost a překážkou všem kreativním snahám.
Vždy si po příjezdu vyslechněte přednášku o pravidlech a programu, pokuste se ji nepřerušovat (zkouším, ale neumím), a pak jim hned řekněte, jak to při vašem pobytu bude doopravdy. Ne dávkovat to postupně, ale všechny potřeby a denní harmonogramy “vybalit” hned.
Při východu slunce se v kempu nesnídá. Když je ještě tma, a obloha se začínat nad obzorem temně rudě zabarvovat, už musíme být u prvního zvířete. Z ranního “gejmdrajvu” se po 10. hodině odjíždí zpět jen tehdy, pokud je ostré slunce nebo pro fotografování není zrovna nic výjimečného.
Podobně odpoledne, vyráží se podle světelných podmínek, ne podle programu lodže.
A ne, při západu slunce se fakt u napajedla nepopíjejí drinky, nežvejká sušené maso a nechroupají oříšky. Na to je v terénu čas za tmy po západu slunce, a jen když je po výjimečných zážitcích co slavit.
Samostatnou kapitolou je provoz a řízení otevřeného auta. Prioritou samozřejmě není bezpečnost pasažérů a klid průvodce/řidiče, ale fotky a pohoda fotografů (nás). Nápaditým fotkám se podřizuje vše. Ke zvířatům se nenajíždí na půl metru, ale tak, aby to fotografům pro kompozice vyhovovalo. Když kdokoli z nás řekne “stop”, auto zastaví, případně se pro vhodné pozadí za zvířetem zacouvá (tak aby úhel vyhovoval v autě všem). A tohle klidně i furt dokola, nikdo z nás není tak dokonalý, aby úhel, směr a ohnisko trefil hned napoprvé. Problematickým tématem pro průvodce/řidiče je šance (naše nutnost) na vystoupení z otevřeného auta pro lepší úhel záběru - ať je například za zvířetem vzdálené prostředí a ne z nadhledu v plné hloubce ostrosti hnusná tráva, kde stojí. Je dobré se na tuto možnost pokaždé zeptat (než z auta vyskočíte), ale průvodce/řidič by vám měl toto umožnit - samozřejmě po zvážení všech REÁLNÝCH rizik (o tom někdy příště). Toto platí pro oblasti soukromých koncesí v deltě Okavanga, v národních parcích v jižní Africe vás z auta nepustí nikdo.
Musím říci, že letos to s námi Sparks v Okavangu i Kejbí u řeky Khwai měli fakt těžké, ale věřím, že na nás budou vzpomínat v dobrém. I proto, že si jistě s námi užili spoustu legrace.

Nejlepší na cestě

Protože se k nejsilnějším zvířecím zážitkům na cestě vrátím v budoucnu detailně, nyní jen stručně zavzpomínám.
Dlouho si budu pamatovat tu lví rodinku s mláďaty v dešti, nechali nás doprovázet je opravdu dlouho. Trochu smůla byla se lvími samci, našli jsme u mrtvého telete buvola, ale byli příliš schovaní v křovinách.
Radost nám udělali postupně tři různí levharti v deltě Okavanga, pokaždé v hezkém světle a konečně jsem po letech viděl i levharta odpočívajícího na stromě. Oproti cestě před třemi lety, kdy jsme potkali tři různé velké smečky psů hyenovitých, to byli tentokrát jen dvě menší (čtyřčlenná v Okavango, a 12 psů u řeky Khwai), ale opět jsme byli svědky jak dokonalí lovci to jsou - za pár vteřin uloví impalu a do minuty je komplet sežraná.
Výjimečné bylo fotografování hrochů u řeky Kwai, přímo ze břehu jsme dlouho pozorovali hrošici s hrošátkem, jak si hrají nad hladinou. Velká paráda byly i souboje hroších samců v trávě.
I průvodce byl nadšený z mého nálezů stromové dutiny s obsazeným hnízdem zoborožce kaferského, trochu drastické bylo vidět jak velký krokodýl na břehu řeky trhá vodušku, kulíšci perloví nám dělali společnost a pískali přímo v lodži během dne, viděli jsme vzácného servala a několikrát i medojeda. Poprvé jsem spatřil i mambu černou, a zrovna jak na ní na stromě nadávají a útočí veverky a leskoptve.
Snad jen těch slonů mohlo být pro atraktivní fotku tentokrát víc. Ale tak je to s přírodou v Africe vždy. Něco se podaří, něco nevyjde, na některá zvířata je prostě smůla. Co je ale podstatné, cítil jsem, že všichni klienti byli při nasedání do malého letadla zpět do Maunu spokojení - tedy, když pominu fakt, že bychom tam všichni zůstali klidně i měsíc.

Pokud byste měli o podobné společné fotografování zájem, další termín akce Botswana pro fotografy se bude konat v listopadu 2024. Uvažuji i o naplánování fotografování se začátkem dešťů v zambijském národním parku South Luangwa o pár týdnů dříve.

Související odkazy
Články o fotografování přírody
Fotografování zvířat v Botswaně
Nabídka fotografických workshopů