Národní parky Kostariky

Text a foto: Ondřej Prosický, psáno pro FotoAparát.cz
…je časně ráno, slunce vychází ve střední Americe velmi brzy, a já už hodinu sedím v podřepu ve vysoké trávě a pevně svírám monopod s teleobjektivem. Ačkoli jsem se nepřesunul ani o metr, vyfotil jsem za tu dobu několik druhů zvířat. Od barevných pěvců v koruně stromu přes volavky rusohlavé v trávě, až po kondora havranovitého na nedaleké cestě. Do Kostariky jsem se vydal za přírodou a fotografováním zvířat a její krásu se pokusím přiblížit v tomto článku.

Proč právě Kostarika
K přírodě jsem měl vždy blízko. Poprvé jako malý zoolog na základní škole a nyní jako geolog ve své profesi. Přes můj nákladný koníček, sledování aktivních sopek, jsem se dostal až ke studiu odlehlých národních parků Latinské Ameriky. A od snahy zachytit přírodu fotoaparátem byl už jen krůček k fotografování zvířat ve volné přírodě.
Po několika zklamáních při sledování zvířat v Mexiku nebo Ekvádoru jsem začal listovat v literatuře o přírodě Kostariky. Již dlouho jsem tušil, že tato středoamerická země je pro sledování a fotografování to pravé místo, a po krátké době jsem věděl, že je to lokalita nejlepší. Není to jen země s naprosto unikátním systémem chráněných území, najdete tu i několik aktivních sopek, příjemné lidi a vybrat si můžete jak z pobřeží Karibiku, tak i Pacifiku. Vše je naservírováno v dokonale fungující infrastruktuře v bezpečné a civilizované zemi.

Království tropické přírody
Na území o čtvrtinu menším než Česká Republika je tato země skutečně přecpaná životem. V Kostarice (na 0,01% zemské pevniny) žijí 4 % všech živočišných druhů (téměř 500 000). Při pozorných toulkách přírodou tu objevíme více druhů ptáků než v USA a Kanadě dohromady, více plazů než v celé Evropě, pětkrát více motýlů než v Austrálii a takto bych mohl stále pokračovat.
Důvodem této hojnosti je mimořádná geografická dispozice Kostariky. Většina kopců (obvykle to jsou aktivní sopky) v centrálním pohoří země má výšku nad 2500 m, jejich svahy upadají k pobřeží obou oceánů. V nejužším místě je dělí pouze 125 km. Troufám si říci, že nikde jinde na světě není na tak malém území tolik biologických zón a vegetačních typů. Blízko sebe je tu vlhký deštný prales, horský mlžný les, karibské pláže s palmami, pacifické mangrovové pobřeží nebo vysokohorské páramo. Snadno dostupné jsou aktivní sopky, kaňony dravých řek s mnoha vodopády, jeskyně plné netopýrů, termální sopečné prameny, korálové útesy, neprostupné bažiny nebo ostrovy plné ptactva nedaleko pobřeží. Protože je mi jasné, že se do článku vejde pouze zlomek unikátů, přidám ještě jeden výčet, který mluví za vše. Na území Kostariky žije (nebo na sezónu přilétá) 857 druhů ptáků, po zemi běhá 243 druhů savců, nejdeme tu i 182 druhů obojživelníků a 235 druhů plazů. Domovem je těmto živočichům 11000 cévnatých rostlin, 1600 druhů orchidejí, 2564 hub a řas…
Toto vše je ráj pro milovníky přírody a přírodovědce. V Kostarice jsou si toho vědomi a vybudovali si z turistiky prosperující průmysl. Není ve světě obdobná země, která by měla tolik národních parků a chráněných lokalit. Na 25 % území Kostariky najdeme jak státní národní parky, tak i mnoho soukromých rezervací.

Mlžným tropickým lesem
Jedním z nejnavštěvovanějších přírodních unikátů je bezesporu rezervace RBBN Monteverde v centrální horské časti Kostariky. Mlžný, ale často i deštivý les je domovem mnoha druhů zvířat a v rezervaci je dostatek značených cest pro jejich sledování. Pro pohodlnější návštěvníky nabízí nedaleká vesnice Santa Elena třeba motýlí farmu nebo Ranarium, česky by se dalo říci „žabín“. Což je několik akvárii s mnoha druhy kostarických žab. Aktivnější zájemci o přírodu, mohou využít služeb profesionálních průvodců, kteří znají ta správná místa pro sledování zvěře. Pro pozorování ptáků mají i kvalitní dalekohledy.
Cesta z hlavního města trvala pět hodin a především její závěr byl poutavý i z okénka autobusu. Bohatě zalesněné kopce s převalujícími se cáry mlhy, oblačnost, přes kterou se snažilo prosvítat slunce a do toho barevné duhy tak mohutné, že jsem ještě takové nikdy neviděl. Vystupuji z autobusu, prší, ani se nanamáhám hledat místo pro stan, je zde (stejně jako všude v Kostarice) mnoho možností ubytování a při výběru záleží pouze na tom, kolik máte v kapse dolarů. Ani mě nezajímá sprcha s teplou vodou, moje první otázka směřuje k tomu, zda má pokoj zásuvku. Při cestování na delší dobu mimo civilizaci je pro majitele digitálních fotoaparátů hledání energie velkým problémem.

Pro sledování ptáků v rezervaci je nejlepší vykopat se z postele co nejdříve. Já vstávám ještě za tmy, k hranici parku je to ještě sedm kilometrů po bahnité cestě. Stejně jako předešlý den opět prší, ačkoli je teplo a svítí slunce, prosvětlená mlha produkuje difúzní světlo, ve kterém nelze bez slunečních brýlí ani otevřít oči. Je to srandovní, ačkoli prší, musím mít brýle nasazeny. Vypadá to jako deštivý mrak, který je pouze do 10 metrů nad hlavou a dále je modrá obloha. Efekt má ale stejný, po pár kilometrech jsem mokrý a nedokážu si představit, jak budu v této vodní lázni fotografovat. Ale pouze touha po kolibřících (viz článek na FA) na paměťové kartě mě nutí cestu nevzdat a nevrátit do Santa Eleny na lahodnou kostarickou kávu.
U vstupu do rezervace je již několik terénních aut s movitějšími turisty, kteří si právě dohadují cenu s průvodci. Ve svých nažehlených khaki oblečcích s bílou košilí i kloboukem a obloženou bagetou v ruce vypadají směšně a prudce to kontrastuje se mnou, hladovým santusákem s bahnem i za ušima. Má to i svou výhodu, nenápadné (tzn. tmavé, seprané, roztrhané) oblečení a neoholená tvář s mastnými zmoklými vlasy rozhodně neláká případné lapky, kteří by se na vašem vybavení chtěli obohatit. Nikoho nenapadne, že v té špinavé brašně, ze které trčí tráva, je fototechnika v hodnotě pár let starého auta.
Rezervace, asi proto, že je hodně navštěvovaná, není pro focení právě ideální. Nejednou se mi stalo, že jsem v koruně stromu pracně dostal do záběru nějakého ptáčka, když mě někdo dloubnul do ramene s otázkou: “What is it?“. Zpětně mohu říci, že se mi vždy nejlépe fotilo při čekání na stopa na kraji měst, nebo v blízkosti cest zcela mimo parky a rezervace. Zvířat tam bylo mnohem více a podmínky pro focení vhodnější. Ale například pro kolibříky je asi Monteverde země zaslíbená, pro jejich fotografování nenajdete na světě vhodnější lokalitu.
Podobné klima a vegetaci naleznete v i NP Amistad u panamských hranic, v NP Tapantí nebo národních parcích pod aktivními sopkami.

Pobřeží Karibiku a Pacifiku
Nejsou to jenom pláže, co můžete na pobřeží objevit, ale i neprostupné mangrovové porosty, delty řek pramenících v horách nebo skalnaté útesy. Každý kilometr je zcela jiný a i počasí je odlišné. Pacifické pobřeží je o něco sušší než to karibské. Pokud byste si měli u Pacifiku vybrat pouze jeden národní park, doporučuji Manuel Antonio. Lokalita je vhodná především pro pozorování savců, v období od ledna do dubna lze na moři dokonce zahlédnou i velryby a delfíny. V korunách stromů i po značených stezkách se prohánějí opice, vysoko ve větvích pomalu lezou lenochodi a na kamenných útesech u pláží se vyhřívá velký ještěr ctenosaur. Park je snadno dostupný ze stejnojmenné vesničky nebo z nepatrně vzdálenějšího Quepos, o turisty tu tedy není nouze. Většinou se však budou pouze válet na pláži, proto se dá kousek od pobřeží nerušeně fotit. Když jsem sledoval malpy kapucínské, dostal jsem se až pod strom na okraji pláže a nevnímaje opalující se lidi jsem nerušeně fotil s hlavou prudce zalomenou do koruny stromu. Z pláže se zvedla mladá atraktivní dívka v plavkách, z písku vzala plátěnou tašku a běžela ke mě. Srdce se mi rozbušilo, sáhla do látkové tašky,.. a vytáhla Canon EOS 20D s nasazeným objektivem 70-200/2,8 L IS. Musím přiznat, že jsem docela čuměl, nějak mi to nešlo dohromady.
Na Karibském pobřeží je neznámější NP Cahuita nebo více na severu po pobřeží NP Tortuguero. Do Tortuguero již vedou cesty pouze po moři nebo tam jedenkrát denně léta malé letadlo z hlavního města, turistů je tu tedy podstatně méně a podmínky jsou pro focení především vodních ptáků ideální. Náladu může zkazit pouze tropický prales, často tu prší a za volavkami a dalšími ptáky budete muset půjčenou lodí.

Ve svazích aktivních sopek
Oceánská deska se sklání, ohýbá a podsouvá pod kontinent. V tomto místě vzniká hlubokomořský příkop. V hlubších částech Země se deska zčásti natavuje, tavenina stoupá, způsobuje další natavení v kontinentální kůře a horniny se poté objevují na zemském povrchu ve formě vulkánů. Proto je Kostarika i velice seismicky aktivní. V blízkosti sopečných vrcholů nebo i na jejich svazích najdete mnoho důkazů o vulkanické činnosti, ať už jsou to termální prameny nebo fumaroly (výrony sopečných plynů).
Pro fotografa je velmi přitažlivé fotit tyto scény širokým ohniskem, jak se pára převaluje v husté vegetaci a ústí fumarol hýří všemi barvami. Vrcholy kostarických sopek jsou až na výjimky snadno dostupné, pokud se smíříte s tím, že několikrát upadnete do kluzkého bahna. Pokud má někdo úchylku na fotografování ptáků, kteří jsou obvykle vysoko v korunách stromů, bude se v bahně válet celý den. Myslel jsem si, že jsem nemehlo, ale potkal jsem v horách Amíka, profesionálního fotografa, který před mými zraky uklouzl se stativem s objektivem za čtvrt miliónu na rameni a ve svahu 40° to dokázal vyrovnat. Fototechnika spadla na něj, do měkkého. Když jsem se tomu s vytřeštěným okem podivoval, pravil, že až budu v Kostarice potřinácté jako on, zvládnu to také. Uvěřil jsem.
Ubezpečuji vás, že na takových místech jako v národním parku Rincón de la Vieja je na co se dívat. Koncentraci exotického ptactva bych přiblížil pavilónu Ptačí svět ve Dvoře Králové nad Labem. Když procházíte, spoustu věcí přehlédnete, ale stačí se zastavit a na několik desítek minut se nehnete z místa. Tukan s otevřeným zobákem na holé větvi, datel ve výši očí 5 metrů od vás, aguti proběhne pod nohama nebo světle zelený křovináč omotáný na stromě nad vaší hlavou.
V mlžném pralese na úpatí sopek si přijde na své i fotograf krajiny. Stromy obalené mechem a epifyty jsou vždy vděčným objektem pro zaznamenání na paměťovou kartu nebo filmové políčko. Jen dalekých panoramatických pohledů si na kostarických vrcholech příliš neužijete. Vzhledem k vlhkému klimatu po většinu roku je v horách často oblačnost. Pokud je však krásný jasný den, lze třeba z vrcholu nejvyšší hory v Kostarice (Cerro Chirripó 3820 m) spatřit oba oceány, stačí jen pootočit hlavou. Dalším velice přitažlivým místem za pěkného počasí je nazelenalé jezero v kaldeře sopky Irazú (3432 m). Já jsem měl smůlu, na vrcholu lilo tak, že jsem měl pocit, že mi promoká i Gore-Tex obleček, a mlha byla taková, že když jsem se párkrát otočil na místě, nevěděl jsem kudy se vrátit. Právě tehdy byl den, ze kterého nemám ani jednu fotku. Dalšími vulkanickými parky jsou NP Volcán Poás nebo NP Arenal s nejaktivnější sopkou v Kostarice.

Deštný prales z vratké lodičky
Pokud si návštěvník Kostariky bude chtít alespoň několik dní připadat jako v tropické Brazílii na Amazonce, doporučuji výlet do národního parku Tortuguero. Protože většina z nás návštěvníků serveru Fotoaparát.cz nebude mít přebytečných 140 USD na zpáteční letenku do oblasti, je jedinou možností zaplatit si výlet lodí s průvodcem z nejbližšího většího města. Ale stojí to za to. Meandry řek, spousta klidných lagun, úzké přírodní kanály. Všechno to je domovinou neuvěřitelného množství vodních ptáků. Jenom třeba volavek je zde šest druhů, po hladině běhá ještěrka bazilišek, na ztrouchnivělém kmeni na břehu řeky sedí ledňáček královský a po větvích mohutných stromů se prohánějí opice a leguán zelený. A nuda není, ani když vystoupíte na břeh. Pokud lokalitu navštívíte ve vhodném období, můžete sledovat želvy při kladení vajec, naopak pestrobarevné žabičky můžete na listech sledovat celoročně. V Tortuguero není kromě přírody nic k vidění, proto stačí pro návštěvu pouze 2 – 3 dny. Pro fotografování, stejně jako pro jakoukoli prohlídku parku, je nevhodnější si na celý den půjčit lodičku. Než však do vratké lodičky se svojí drahou fototechnikou usednete, doporučuji pořádně se s ní na několika stovkách metrů kanálů seznámit. Není mrzutějšího konce fotografování zvířat, než vaši digitální miláčci s objektivy na dně hluboké řeky.


- do Kostariky se dostanete pouze s více něž jedním přestupem, obvykle v USA, pokud máte s Američany podobné problémy jako já, lze tam letět s Air France s více přestupy a výrazně déle;

- cena zpátečních letenek se pohybuje od 18 do 22 tisíc bez letištních poplatků, mimo sezónu v období dešťů lze letenku pořídit i levněji;

- ačkoli na několika místech píši, že bez víza můžete do Kostariky na 30 dní, ve skutečnosti můžete bez víz zůstat dní 90;

- nejvhodnější měnou na utrácení ve vaší peněžence jsou americké dolary, na většině míst s nimi lze i přímo platit, oficiální měnou je kostarický colón;

- období sucha (což je relativní pojem, na některých oblastech prší stále) je od druhé poloviny prosince do první poloviny dubna. V tomto období je bohužel Kostarika turisty napráskaná a dokonce se můžete setkat s tím, že večer neseženete prázdnou postel. Já jsem Kostariku poznával v prosinci a vše bylo v pohodě;

- ubytování na jednu noc v levnějším pokoji stojí okolo pěti dolarů. Nejvíce jsem platil 15 dolarů, ale měl jsem postel i za dva dolary, tento typ hotelu bych ale nikomu raději nedoporučoval;

- protože se jedná o zemi latinské Ameriky, je používanou řečí španělština, s angličtinou si moc nepomůžete, často jsem dělal Amíkům potupně překladatele;

- na mnoha místech, i v té nejzapadlejší vesničce najdete počítač s připojením na internet a za výrazně nižší ceny než u nás, cestování už nikde není co bývalo, každý večer máte možnost chatovat se svými blízkými.

Závěr
V článku jsem se snažil popsat krásy Kostariky i dát fotografům několik typů na místa, která stojí za to na navštívit. Ale nyní, když text po sobě čtu, vím, že ani jedno není pořádně, prostor pro článek není nafukovací. V dalším pokračování vyprávění, v článku „Fotografování zvířat v Kostarice“, se fotografování budu věnovat více. Když si nyní prohlížím snímky zvířat z tohoto ráje ve střední Americe, nejraději bych zabalil batoh a ihned se tam vrátil. Nechce se někdo přidat?