Ostrov Martinik

Není to tak dlouho, co se naše země stala součástí Evropské unie, proto je zajímavé vědět, že území EU nekončí s hranicemi Evropy, ale že ostrovy patřící pod modrou vlajku se žlutými hvězdičkami nalezneme i daleko za oceánem. Jedním z nich je tropický Martinik, ležící v pásu ostrovů Malých Antil, omýván Karibským mořem, jenž je zámořským departmentem Francie (stejně jako např. Guadeloupe a Francouzká Guayana). Některé jeho zajímavosti se pokusím na dalších řádkách přiblížit.

Cestování po ostrově
Přestože se jedná o ostrov relativně malý, je jeho povrch velice pestrý. Na jeho 1060 km2 (70 km na délku a 20 km na šířku) najdete jak přímořské nížiny s mangrovy, tak prales v pohoří Pitons du Carbet. Severu ostrova dominuje aktivní sopka Mont Pelée (1397 m), která je i nevyšším kopcem ostrova. Při postupování od pobřeží přes úpatí pohoří až k nejvyšším partiím kopců, naleznete na ostrově několik vegetačních pásem, kdy budete šlapat nejdříve kolem kaktusů a akácií a ke konci deštným pralesem se vzrostlými stromy. Na Martiniku je úžasné především to, že na relativně malé ploše si můžete vyzkoušet fotografovat vše, od pobřeží přes skalní útvary, vydatné potoky a pralesní vegetaci až po panorama z vrcholů hor. Další možností pro fotolovce je fotografování místního ptactva (kolibříci jsou tu u každého červeného květu) nebo nejroztodivnějších tvarů rostlin. Příjemným zjištěním je i to, že místní obyvatelé jsou povahou a návyky Francouzi, pouze mají často tmavou barvu pleti. Nosí se tu francouzská móda, k snídani je možno si zajít do pekárny pro bagetu nebo croissant, pouze z reproduktorů uslyšíte hudbu vycházející z místních tradic.

Stativ na cestách
Ačkoli je kvalitní stativ při focení například v pralese nezbytností, je pro mnoho fotografů na dlouhých cestách další nepřekonatelnou zátěží. Po několika výletech do Jižní Ameriky bez stativu jsem si ho do Karibiku raději vzal, protože řešit vše v pralese citlivými filmy (případně vyšším ISO na digi-zrcadlovce) prostě nejde. A výsledek? Záda mě bolí ještě při psaní těchto řádků a stativ bych dal nejraději za trest na balkón. Manfrotto 190B se stativovou hlavou 141RC sice nepatří k nejtěžším, ale po několika dnech chození s plnou polní jsem ho měl sto chutí v pralese zakopat nebo ho v nebližší vesnici poslat domů. Na druhou stranu mohu tvrdit, že mi pomohl k záběrům, které bych bez něho pořizoval jen těžko. Pro další dlouhou cestu mám však již objednán monostativ Manfrotto 681B.

Jardin de Balata
První naše kroky po ostrově směřují z hlavního města ostrova Fort-de-France na sever k vesničce Balata, u které je hned u hlavní silnice botanická zahrada. Navíc ne jen tak ledajaká, najdete zde přehledně vysázeny téměř všechny místní pozoruhodné rostliny. Prohlídku tohoto místa uprostřed pralesa by měl mít v plánu každý návštěvník ostrova. Objeví zde rostliny nejen z tropického ráje uprostřed Karibiku, zastoupeny jsou i rostliny z Brazílie, Indie, Mexika, ale třeba i z Madagaskaru. To, co byste často obtížně hledali s fotoaparátem v korunách stromů, můžete snadno snímat z lehkého podřepu nebo si k tomu pohodlně postavit stativ na cestičku. Nemusíte mít strach, dalších návštěvníků tu bude jen několik, rozhodně nebudete nikomu překážet (ne jako v pražském skleníku Fata Morgana).
Téměř 200 rostlin je očíslováno a se seznamem obdrženým u vchodu se vždy dozvíte název rostliny. Výhodou tohoto průvodce zahradou je i to, že pokud půjdete důsledně podél čísel, neměli byste přehlédnou žádnou zastrčenou cestičku. Ze seznamu se dovíte, která země je domovinou rostliny, nad kterou se budete sklánět s fotoaparátem. Trochu malým handicapem může být pro nadšeného fotografa déšť, který je v těchto končinách častým a obvykle prudkým jevem. Pokud je ovšem někdo do focení trochu blázen jako já, nechá s klidem svého digitálního miláčka při focení skrápět vlahým tropickým deštěm. Proč utrácet dalších tisíce korun, když menší vodní lázeň vydrží 300D stejně jako 10D nebo 1D.
Na závěr ještě jedno lákadlo pro fotografy, pro které nejsou rostliny tím pravým. Přímo na terase návštěvnického centra (hned u vchodu) je několik rudých pítek se sladkou šťávou. Ano, někdo již jistě tuší, jsou tu kolibříci. Asi dvacet jedinců kolibříka růžovohrdlého (Eulampis jugularis) se ve velice krátkých intervalech slétá strčit zobáček pro lahodnou potravu. Po počátečným nezdaru (dlouhé časy závěrky pod tmavou oblohou s deštěm, špatné pozadí atd.) jsem to po půlhodině dovedl k dokonalosti. Manuálně zaostřit cca 30 cm před pítko, vysunout vestavěný blesk, navolit čas 1/200 s a čekat. Po příletu odvážného kolibříka poté se stisknutou spouští rychle po sobě exponovat tři snímky. Z 50 takto pořízených záběrů je osm prezentovatelných a z toho jsou dva nejlepší snímky ptáků, jaké jsem zatím vyfotil. Viděl jsem po světě mnoho botanických zahrad a tato se po pěti hodinách v ní strávených dostala na první místo.

Mont Pelée
Po příjemném „flákání“ v botanické zahradě je dalším lákadlem pro cestovatele-fotografa výstup na aktivní sopku Mont Peleé (1397 m), která je i nejvyšším bodem ostrova. Sopka, často schovaná v mracích několik kilometrů severně od města Saint-Pierre, není nijak obtížná na zdolání. Na její vrchol vede hned několik cest, které jsou na turistických mapách ostrova vyznačeny. Každý zájemce o bližší seznámení s touto geologickou zajímavostí by měl nejdříve v Saint-Pierre navštívit Musée Vulcanologique. Jedná se sice o malé muzeum, ale velice názorně a drasticky dokumentující to, co se zde přihodilo před sto lety. Přestože sopka o sobě dávala vědět (popel vycházející z kráteru, vařící prameny a horká půda na úpatí sopky, slabá zemětřesení), martinický guvernér nedbal varování a nedoporučil lidem odejít. V 8 hodin ráno 8. května 1902 došlo k ničivé explozi přehřáté sopky, která měla několikanásobně větší sílu než nukleární výbuch v Hiroshimě. Když odpoledne připluly lodě do místa kde byl přístav, našli příchozí pouze trosky budov, ze kterých často zůstaly pouze základy. Toho dne v Saint-Pierru, do té doby nazývaného Paříží Karibiku, zemřelo 30 tisíc lidí.
Hlavním městem se stalo Fort-de-France a na troskách města se začalo stavět nové až v roce 1904. Zbytky budov zničených erupcí potkáte ve většině ulic města, nejsmutněji jsem se cítil v ruinách divadla, obzvlášť potom, když jsem ve vulkanologickém muzeu viděl fotografie, jak vypadalo před erupcí.
Nebojte se však, v současnosti Mont Pelée nastavuje turistům příjemnější tvář, navíc je pečlivě sledována. Posledním městečkem cestou k úpatí sopky je Morne Rouge, kam se ze Saint-Pierre dostanete stopem za několik minut. Odtud vede 5 km sjízdná cesta k parkovišti a návštěvnickému centru přímo pod kopcem, dále již však musíte po svých. Cesta na vrchol zabere pouze dvě hodiny a jedná se o nenáročný výstup, kdy jedinou nepříjemností bude pražící slunce, před kterým se není na svazích sopky kam schovat. Jediným technicky náročnějším místem je ve vrcholových partiích sestup z hřebenu staré kaldery těsně před prudkým výstupem na samotný vrchol Mont Peleé. Klimbající se stativ na zádech mi na rovnováze v těchto místech rozhodně nepřidal a několikrát jsem si ho vrazil do žeber. Při pěkném počasí (které je na vrcholu málokdy a my jsme ho měli) přijde stativ vhod, můžete snadno pořídit panorama celého ostrova, který odtud máte jako na dlani. Vhodný bude i při použití teleobjektivu, to když budete fotit z vrcholu sopky okolní ostrovy St. Lucia a Dominika.

Trace des Jésuites
Jednou z mnoha možností, jak poznat centrální pohoří ostrova, Pitones du Carbet, je absolvovat některý z treků pralesem. Jedním ze známějších a méně náročným je Trace des Jésuites. Uvidíte jak to v takovém tropickém pralese vypadá. K začátku výletu jsme se dostali opět stopem, výchozí místo je z hlavní silnice dobře vidět, protože tu najdete tabuli s rozkreslenou cestou pralesem. Při jízdě po silnici (Rute de la Trace) překonávající pohoří Pitones du Carbet, nás poněkud znervóznil řidič, když popisoval, jak je tento trek nebezpečným místem, na kterém často dochází k přepadení. První stovky metrů pralesem proto pochodujeme s plnými batohy, a já navíc s fotobrašnou přes rameno, poněkud s obavami. Úchvatné místo s bujnou vegetací nás ale nechává po krátké chvilce zapomenout na možná nebezpečí.
Kousek nad silnicí je krásný výhled na sever, kde můžeme jako na dlani pozorovat sopku Mont Pelée. Neváhám ani chvíli, sundávám stativ zvenku přidělaný k batohu a už v hlavě komponuji širokoúhlým objektivem záběr. V popředí s rozkvetlými červenými ibišky, o kousek dále s kapradinami velikosti malé jabloně, městečko Morne Rouge v dálce a tomu všemu dominující sopka. Široké ohnisko nestačí, proto fotím tři záběry lehce se překrývající, s tím, že je v doma v pohodlí spojím v panorama a vytvořím takto s objektivem ohniska 20mm a přepočetem 1,6x ohnisko kolem 16 – 18mm. Tento způsob se mi osvědčil, výjimkou nebylo ani panorama 360° z vrcholu Mont Peléé, se záběrem celého ostrova. Zpracování těchto obrázků však už vyžaduje výkonný počítač, často mají výsledné sobory velikost 15000 x 3000 pixelů.
Pokud půjdete nalehko, zabere výlet okolo tří hodin, nám to s četným fotografickými zastávkami zabralo hodin pět. Těžká zavazadla nás navíc nutila zastavovat i tehdy, když zrovna nebylo nic k focení. Výlet má dvě části rozdělené řekou Riv. du Lorrain. Nejdříve sejdete k řece, aby jste posléze stoupali do kopců pohoří Pitones du Carbet. Stoupání je často prudké a vlhké kořeny postup ještě více znesnadňují. Ačkoli je trek relativně krátký, pouze šest kilometrů, když dojdeme k silnici, máme toho dost. Aut tu sice moc nejezdí, ale to třetí nás po ¾ hodině bere zpět k západnímu pobřeží do Sait-Pierre.

Polarizační filtr
Pokud jsem někde ve světě měl polarizační filtr téměř neustále nasazen, bylo to právě v Karibiku. Nejenže odstraní odlesky z vodní hladiny a dodá jí tím tu správnou modrou barvu, zvýrazní bílé obláčky a ztmaví modrou oblohu. Jeho úžasných vlastností se dá využít i v pralese zkrápěném deštěm - odstraní odlesky z listů stromů a dodá jim krásnou saturovanou zelenou barvu. Polarizační filtr se dá také s úspěchem použít pro prodloužení časů expozice při focení tekoucí vody, třeba i v kombinaci se šedým ND filtrem. Poněkud smutnou zkušeností je ovšem to, že značná vlhkost a vysoká teplota zapříčinila uvolňovaní maziva ze dvou po sobě se otáčejících objímek. Výsledek byl ten, že filtr vypadal, jako kdyby ho někdo vytáhl z másla. Jednalo o výrobek firmy Hoya, která patří ke kvalitnějším výrobcům.

Poloostrov Caravelle
Poněkud unaveni pralesem s bujnou vegetací a vlhkostí opouštíme centrální pohoří Martiniku a vydáváme se na východní pobřeží na poloostrov Caravelle, kde je díky blízkosti moře podnebí sušší a vegetace méně zelená. Na poloostrov se odbočuje z hlavní silnice z města La Trinité, aby jste se u vesničky Tartare dostali k jedněm z nejkrásnějších pláží Martiniku. I když je tu spousta turistů (především z Francie), lze u moře najít fotogenické barevné lodičky na modré hladině s tmavými útesy v pozadí. Chladným mě nechávají místní atraktivní černošky, protože po pláži běhám naboso pouze v plavkách a fotím teleobjektivem fregatky lovící ryby. Rozhodně vlídné místo na odpočinek po několika dnech intenzivního cestování po ostrově. Příjemný dojem zkalí pouze to, když zjistíme, že nemáme kde postavit stan. Díky velkému množství hotelů, s cenou většinou mimo náš rozpočet, je hledání vhodného klidného místečka obtížné. Nakonec se nám to daří v zahradě s opuštěným rozpadlým domem.
Ráno po vydatném dešti a neúspěšném sušení již asi podesáté zmoklých a přibližně týden neuschlých věcí, vyrážíme poznávat ruiny pevnosti Dubuc, která se nachází ve východní části poloostrova. Vegetace je v těchto místech křovinatá, slunce pálí a není se před ním na rozdíl od pralesa kam schovat. Pevnost ze 17. století se nachází přímo na pobřeží s mangrovy a byla v minulosti smutným svědkem transportu černochů do Severní Ameriky. Právě zde bylo jedno z nevětších míst v Karibiku, kde docházelo k obchodům s otroky. V malém muzeu je na starých vyobrazeních a listinách vidět nelehký úděl původních obyvatel Afriky. Nad detailním obrázkem podpalubí přecpaného k prasknutí svázanými otroky, jsem si uvědomil bezpráví páchané díky „národu“, který se nyní neúspěšně snaží válkami a okupací vnucovat „svou demokracii“ obyvatelům jiných států.

Rocher du Diamant
V úrovni vesničky Le Diamant objevíte dva kilometry od pobřeží 175 m vysokou skálu čnící do výšky. Černá skála, kterou na mapě najdete pod názvem Rocher du Diamant, je domovem mnoha ptáků a vhodným místem pro potápěče. Dlouhou dobu byla též jedním z nedůležitější bodů při proplouvání mezi Martinkem a Svatou Lucií. Dokonce se vypráví (což se mi nepovedlo nikde ověřit), že vzhledem ke své pozici byla skála předmětem sporu Francouzů a Angličanů. V roce 1804 (1800?) ji obsadili Angličané a vydrželi ji vojsky bránit dlouhých 11 měsíců. Francouzům se nedařilo je odtud žádným způsobem dostat, než přišel jeden generál na nápad. Ke skále poslal člun naložený rumem a když se Angličané opili, Francouzi skálu dobili. Angličané ji však dodnes považují za své historické území.

Další zajímavé lokality na ostrově
V jižní části ostrova najdete nejpopulárnější pláž ostrova, Le Salines, o víkendech je však až nepříjemně přecpaná turisty. Pláž dostala jméno podle blízkého solného jezera. V jihovýchodní části si dejte pozor na jedovaté stromy (manchineel trees), které jsou označeny červenou páskou. Severně od města Sainte-Marie naleznete jeden z klíčů poznání kultury a historie tohoto ostrova. Tím je návštěva Muzea rumu v Saint-James Plantation distillery. Rum se vyrábí na mnoha místech ostrova a často ho můžete i ochutnat. Stejně jako cukrová třtina se zde ve velkém množství pěstují banány a ananasy, jejich plantáže budete potkávat na mnoha místech ostrova.

Několik praktických rad
- Při cestě na Martinik nepotřebujete vízum, jelikož se jedná o zámořský departement Francie, budete se nacházet v Evropské unii (jakkoli to zní neuvěřitelně);
- Pas musí být platný šest měsíců po návratu;
- Přímé lety na ostrov jsou z Paříže se společnostmi Air France AOP, Air Liberté a Nouvelles Frontières, ceny letenek se pohybují od 14 do 24 tisíc;
- Oficiálním platidlem na ostrově je euro. Schválně, jestli najdete ostrov Martinik na eurových bankovkách;
- Pokud nejste zrovna v pralese, je důležité se důkladně chránit před silným sluncem, jak krémy s vysokým faktorem, tak pokrývkou hlavy;
- Nejpoužívanějším jazykem je francouzština, mluví se i anglicky a kreolským nářečím patos;
- nevhodnějším obdobím pro návštěvu (s minimem srážek) jsou měsíce leden až duben.