Kgalagadi, divočina rudé pouště

Kempování v odlehlé přírodě

Na krátkou cestu jsme se třemi auty se stanem na střeše vydali v květnu, což je v oblasti možná nejsušší část roku. Vody je málo, zvířata ji najdou pouze u uměle vytvořených napajedel a to jen ta, která se už v zoufalství nevydala za vodou na saturovaný východ do Botswany.
Cesty do podobných končin se s ohledem na počasí nedají úplně ideálně naplánovat, každý rok je v řádu 1 - 3 týdnů trochu jiný a do ideálních podmínek se trefit nedá. Když jsme na cestě potkávali místní Jihoafričany, kteří se ve stejný termín do Kgalagadi každoročně vracejí, zažili tu už všechno možné. Rozkvetlé keře, zelenou trávu, koberce barevných květin nebo totální sucho bez špetky vláhy. Fotograf si může něco vysnít, ale pak se vždy stejně musí popasovat s tím, co tu najde.
Poznávání Afriky se stanem na střeše má svoje kouzlo a už jsem o jeho výhodách a limitech psal u loňských cest v Botswaně a v Namibii. I v Kgalagadi jsme si užili klid bez zástupů dalších aut, a to zejména v severní části parku a byli jsme opět pány svého času a nápadů. Když se vám někde líbí, zůstáváte, pokud je někde méně zvířat, nebo vás prudí další auta, posunete se do odlehlejších částí.
Bohužel, stejně jako u minulých cest, nebyla nouze o průšvihy, ale to prostě k dobrodružství na cestách patří. Pokud chcete mít klid a pohodlí, zůstaňte v lodge (a vaše zážitky se nebudou nijak lišit od těch z hotelů v Chorvatsku).

Státní hranice podél řeky Noosob

Výjimečností Kgalagadi Trasfrontier parku je, jak už název napovídá, že je dělený suchým korytem řeky Noosob mezi Jihoafrickou republiku a Botswanu a můžete státní hranici volně přejíždět. Během fotografování tak ani nevíte, v jaké zemi právě jste. Imaginární hraniční čáru přejedete za den několikrát. To, v jaké zemi jsem konkrétní fotografii zvířete nakonec pořídil, jsem tak zpětně poznal až po nahlédnutí do EXIF dat fotoaparátu, který průběžně ukládá souřadnice GPS. Ale zvířatům je to jedno.
Rozdíl, jestli jste v JAR nebo v Botswaně, poznáte až v těch pár kempech, co v parku jsou. Ty jihoafrické jsou velké, plně vybavené, s obchodem, a především oplocené. Na botswanské straně je pouze kempovací místo a není tam ani plot. Jistě snadno odhadnete, kde jsme na noc s autem parkovali my. Být co nejblíže divoké přírodě je vždy naší prioritou.

Červená poušť směrem k Mata Mata

Jedno místo mě při vyjížďkách naprosto uhranulo, a když jsme byli zrovna poblíž, trávili jsme tam s Martou každý večer. Bylo to asi 10 km cesty od Rooiputs směrem k Mata Mata. Jednalo se o velmi mírně zvlněnou krajinu, o oranžové až rudé písčité kopečky s velmi sporadickou vegetací, trsy zajímavých trav a solitéry atraktivních stromů. Především hodinu před západem slunce boční světlo nádherně malovalo stíny a ta barva dun ve večerním světle, to se nedá popsat.
Nutno přiznat, že setkávání se zvířaty právě v této oblasti bylo o dost vzácnější než na “hlavní hnus-cestě” mezi napajedly, ale jenom ty představy, jak by to mohlo vypadat, kdyby to vyšlo, mě přitahovaly jako magnet. A nemusel by to být zrovna levhart nebo gepard.
Vlastně cokoliv jsme tam potkali, mělo v nádherné krajině kouzlo, přímorožec, drop, malé antilopy, lvi nebo třeba jen několik druhů zajímavých myší, které se při troše trpělivosti daly slušně fotografovat.

Nejhezčí příležitosti se zvířaty

Přestože bylo zvířat mnohem méně než loni v deltě Okavango nebo v Kruger NP, příležitosti byly a moc jsme si to užili.
Za mne jednoznačně vede levhart, se kterým jsme večer s Martou nerušeně strávili několik desítek minut bez zástupu aut. Také pravidelné večerní a noční velmi blízké návštěvy lva a lišky kapské v našem kempu, setkání s karakalem, fotografování šakalů při lovu hrdliček a stepokurů u napajedla nebo mnoho příležitostí s dravci. Martinova medojeda jsem propásnul o pár desítek vteřin, tak snad někdy příště.
Zejména noční (a nakonec i časně ranní) lev si nás nějak zamiloval a těsně procházel mezi našimi stany, když jsme se pokoušeli spát (což se při jeho blízkém řvaní nedá).
Na šakala mám památku - jak se večer při šmejdění v našem kempovacím místě polekal, shodil můj stále připravený fotoaparát s teleobjektivem, což na něm zanechalo stopu, která mi ho bude dlouho připomínat.

I přes průšvihy s autem (tomu se při podobném stylu cestování nedá vyhnout) byla cesta moc fajn. Martin cestu do Kgalagadi parádně vymyslel, paní Lída naplánovala a bez Honzy bychom se nad rámec itineráře nepodívali tam, kde jsme tušili, že to bude nejlepší, a naše možnosti se zvířaty by se významně nerozšířily.
Kgalagadi je parádní místo, kde díky jeho odlehlosti potkáte pouze opravdové milovníky Afriky, a to zejména ty, kteří dávají přednost cestování po vlastní ose.
Pro mne to určitě nebyla poslední návštěva, jak bude příležitost, zkusím to tam znovu. Podívat se, jak to tam vypadá v jiném období roku.

Související odkazy
Články o fotografování přírody
Botswana pro fotografy