V ekvádorských kopcích nejen s kolibříky

Návrat ke kolibříkům

Když jsem připravoval itinerář, měl jsem touhu poznat pár nových druhů kolibříků v nadmořských výškách 900 - 1500 m a nad 3000 m, protože to byl restík z roku 2009, kdy jsem je fotografoval jen v nadmořských výškách 1500 - 3000 m. 
Samozřejmně ani další ptačí život jsme nemohli ignorovat, v Ekvádoru je pro poznávání ptáků spousta dalších příležitostí, a díky Tomovi nám nemělo nic uniknout.
Jedinou věc z itineráře, co jsem zajistil předem, bylo ubytování na první čtyři dny na východním skoro-úpatí And v Sumaco Napo-Galeras National Park, což bylo místo nejvzdálenější - když už se tam táhnout, tak ať pro nás mají místo. Půjčili jsme auto Suzuki Gran Vitara a do kapsy každý vzali 1000 USD na další cestování a bydlení.
Ukázalo se, že to jde i bez rezervací ubytování a dá se tím i ušetřit.
Cesta na východ nebyla úplně jednoduchá, kvůli sesuvům je silnice většinu dne uzavřená a když auta v poledne na hodinu pustí je to anarchie, kdy se každou vteřinu děsíte, že skončíte pod srázem. 
Při návratu od Sumaco jsme se stavili u Papallacta pass ať poprvé okusíme výšky nad 4000 m a pak už jeli na jih do Antisana Ecological Reserve, kde jsme si měli hor a vysoké nadmořské výšky opravdu užít. V podobném biotopu jsem byl v Ekvádoru naposledy v roce 2002 a moc jsem na tu pustinu se zasněženými vrcholky vulkánů těšil. Posledním naším “hnízdem” na delší dobu musela být oblast Mindo, což je pro každého “ptáčkaře” ráj, který by se neměl vynechat.
Na cestě jsme pak měli spoustu krátkých zastávek, když se dalo tušit, že bychom něco zajímavého fotografovali. Objevil jsem tak spoustu nových míst a utvrdil se v tom, že do Ekvádoru by se dalo vracet pořád. I na místech která jsem znal z roku 2009 bylo mnoho nových zajímavých příležitostí.

Nejsilnější zážitky na cestě

Přestože jsem se vydal hlavně za kolibříky, největší zážitek byly tři návštěvy leků skalňáků andských. Jsem si myslel, že největší divadlo předvádějí tetřívci na tokaništi, ale skalňáci to umějí před samičkami také pořádně rozpálit.
Při návštěvě Mindo jsme nemohli opomenout návštěvu Ángel Paz a jeho “pituloviště”. Asi neexistuje podobné místo, kde za dopoledne fotografujete pět druhů pitulí, které normálně nemáte šanci ani zahlédnout (dobře, Rio Blanco v Kolumbii bylo tenkrát taky fajn).
Jednoznačně “nejvýtěžnějším” místem na cestě bylo Widl Sumaco úplně na východě, a nejen proto, že většina z těch 20 druhů kolibříků co tam byli, jsem viděl poprvé v životě. Těch prvních setkání, tzv. “lajfrů”, tam bylo každou hodinu hned několik. Kromě mnoha druhů ptáků jsme si parádně užili focení několika tlup tamarínů hnědohřbetých.
Jako milovník sov jsem nemohl ignorovat šanci fotografovat místního puštíka, který jako jediná sova ještě nemá v HBW atlase vědecké jméno. Puštíka jsme po dvou nocích snažení slyšeli, viděli, jen ta fotka není kvůli krátké příležitosti dokonalá. Ale jako důkaz, že ta rarita existuje to stačí. Vzpomínám si, že když jsem o ní v roce 2009 poprvé vyprávěl jako o novém druhu, který nikdo nemá na fotce, nikdo mi nevěřil. Dnes už je situace jiná, když máte štěstí, sovu v noci uvidíte i z terasy ubytování.
Při courání okolo sopky Antisana jsme měli vyloženě neekvádorské počasí, slunečno s dokonalou viditelností - normálně v podobných místech bývá mlha, nízká oblačnost a déšť. Zvířat bylo podle očekávání méně, ale vždy se jednalo o vysokohorské druhy, které jinde nepotkáte. Mírně rozladěni jsme byli snad jen z těch zástupů dalších návštěvníků - přeci jen i v ekvádorských horách se od roku 2002 dost změnilo (to jsem i sedm dní v kuse nepotkal nikoho).
Kromě ptáků mi nejvěší radost udělal ranní nález překrásného motýla Rothschildia aricia, který vypadá skoro stejně jako známější Attacus atlas (který ale žije pouze v Asii). Obzvlášť pro Davida, který je zkušeným motýlo-fotografem to byl svátek.
Záměrně tu nepíšu o kolibřících, protože ti budou mít prostor v samostatném článku. Za skoro tři týdny jsme jich fotografoval celkem 54 druhů (z těch 132 druhů co v Ekvádoru žije). a 14 z nich jsem viděl poprvé v životě.

Musím přiznat, že to cestování s foťákem bylo dost náročné. Tedy nemuselo být až tak kruté, ale když jsem viděl co bylo příležitostí, všechno stíhat nešlo. A to jsme vstávali ráno o 5. hodině a než jsme večer po dlouhém dni všechna pozorování zapsali a udělali přípravu na další den, bylo hodinu před půlnocí. Ale stálo to za to. 
Moc děkuji mým spolucestovatelům Tomáši Grimovi a Davidovi Havlovi, že to se mnou vydrželi. Myslím, že za mojí touhu najít kolibříka čimborázského v horách nad 4000 m mě museli nenávidět.

Souvisejí odkazy
Kolumbijské fotografování pod aktivní sopkou
Články o fotografoání přírody v Ekvádoru
Fotografie pořízené v Ekvádoru