Etiopie, trochu jiná Afrika

Endemit střídá endemita

Kvůli dlouhodobému osídlení dostala etiopská příroda dost na frak, hospodářsky využívána je skoro celá plocha země a políčka se šplhají stále výš a výš. Jak jsme na vlastní oči viděli, obdělávaná půda byla až v 3500 m n. m (Simien) a pastva dobytka i 4100 m n. m (Bale). Co na tom, že je to v obou případech už na území národního parku...
Etiopská vysočina nás ale lákala. Nebyl to jen vlček a dželady. Poloha na africkém kontinentě, tak daleko od jihu, který jsem poznával opakovaně, slibovala pozorování zvířat, která budu fotografovat poprvé a spousta z nich budou druhy endemické, které jinde nenajdete..
Po krátkém rozfocení u jezer Ziway a Awassa jsme se už drápali do kopce. Ne že bychom kolem jezer nenašli zajímavosti. Pro mne to byly zejména čtyři druhy zoborožců, které jsem v archivu neměl. Pomalu začínám přicházet na chuť i fotografování strdimilů, což je takový africký (a asijský) ekvivalent amerických kolibříků. Jsou barevně lesklí a také nasávají nektar z kvetoucích keřů, jen si k tomu na rozdíl od kolibříků musí sednout.
Hned u brány Bale Mountains NP, ještě ve zbytcích lesa, jsme fotografovali nyaly horské a bahnivce severní. Lesoň Menelikův byl mnohem opatrnější, ale i tak se s ním nějaké fotografie povedly - podobně na pozoru byl ve skalách i skálolez etiopský.
Spoustu zážitků máme s opicemi. Kvůli dželadám hnědým jsme letěli až do horského národního parku Simien a strávili s nimi dlouhé desítky hodin. Na  mnoha místech, s různým chováním, jsme fotografovali guerézy pláštíkové a největším “špíčkem” byl endemický kočkodan ďamďam, který se vyskytuje pouze v posledním etiopském lese Harenna v Bale Mountain NP. Poprvé jsem viděl i stromového damana.
Málem jsme se nedostali do nejvyšších partií pohoří Simien, což by pro mne bylo obrovské zklamání, protože jsem chtěl vidět poslední zbytky populace vzácných kozorožců walia, kterých pár stovek kusů přežíva právě jen tam. Nakonec se nám ale podařilo místním autobusem vyjet až do výšky 4200 m n. m., kde se kozorožci v panenském vysokohorském kousku přírody vyskytují. Bohužel, zahlédnout se nám podařilo pouze samici se dvěma mlaďochy, a to až na poslední chvíli při sestupu.

Vysokohorská divočina

Za vlčkem etiopským se musí do kopců, a hodně vysoko. Určitě to tak nebylo vždy, jen se asi postupně posouvali tlakem lidí výš a výš, jak se zmenšoval jejich přirozený prostor pro život. Až tak, že nyní je populace rozeseta po kopcích napříč Etiopskou vysočinou a velmi pravděpodobně z velké části odsouzena k vyhynutí. Snad s jednou výjimkou a to je právě Bale Mountains NP, kde jsme s vlčky etiopskými strávili týden. Žije jich tu 300, což jsou poslední dvě třetiny těchto nádherných vzácných šelem.
Když jsem před cestou připravoval mapu teritorií jednotlivých smeček, říkal jsem si, že to bude brnkačka, projíždět prašnou cestou křižující národní park a že je vždy v otevřené krajině náhorní plošiny snadno najdeme. Bohužel, tak snadné to nebylo. Aktuálně dostupné teritorium asi jedenáctičlennné smečky bylo jen jedno. A přestože má možná pouze 6 km², intenzivnější setkání by se dala za ten týden spočítat na prstech jedné ruky. Z těch šesti dní jsme je viděli pohromadě jen dvakrát a jen jednou se mi je podařilo fotografovat při přirozeném chování, kdy o mně nevěděli. Trochu více šancí na fotku pak bylo při focení z cesty, když jsme nějakého samotného vlčka potkali při jízdě autem. To byla i setkání na pár metrů, ale to není nic pro mne.
Více o přirozeném chování vlčků, jejich lovu horských krys a hlodounů a nebezpečích pro tuhle ve všech ohledech výjimečnou šelmu brzy v samostatném článku.

Covidová Afrika

Cestu za vysokohorskou divočinou v Etiopii jsme měli naplánovanou (a zaplacenou!) už před dvěma lety. Poprvé v březnu 2020 nám Vláda protizákonně zavřela hranice do Rakouska, abychom nemohli odlétnout z Vídně, a podruhé v listopadu 2020 jsem týden před odletem náhodou zjistil na BBC, že na severu Etiopie vypukla válka.
A když máte na afrických účtech dost velký balík peněz, není příliš vhodné cestu stále odkládat, aby se na to “nezapomnělo”. Doba cestování za přírodou po světě moc nepřeje, ale mantinely jsou postavené dost jasně. Kdo chce, dostane se kamkoliv, jen trochu krkolomně a trochu se to prodraží.
Když nám tedy všem vyšly negativní PCR Covid testy v březnu 2021, vydali jsme se na třetí pokus do Vídně a dál přímým letem do Addis Abeba.
V hlavním městě se roušky nosí důsledně i venku, při vstupu do hotelu nám měřili i teplotu, jak jsme ale opustili civilizaci, nástrahy pandemie asi “zmizely”. Místní nemají televizi, takže jsou prostě zdraví. Chodí přece do kostela, nebo mešity, a Pán se o ně postará.
To, že jsem po návratu nakonec pozitivní na Covid testu byl, dávám za vinu asi tomu šrumci na letišti v Addis Abebě. Tam to bylo jak za starých časů, tisíce lidí a obsazené všechny “gejty”. V podezření je ale i ta grupa dvou stovek dželad v Simien, byli jsme jim dlouho dost natěsno a pořád tak divně buchcaly...
Klika, že nikdo z nás nebyl pozitivní už na testu před odletem z Addis Abeby. Takto si prodloužit pobyt v Etiopii nechtěl nikdo z nás!

Dokud to ještě jde

Křehká politická stabilita nevěstí pro budoucnost místní přírody nic dobrého.
Přestože mnoho kmenů a náboženství žilo v Etiopii dlouhá léta v poklidu, nyní se to tam značně radikalizuje. A vůbec to není jen aktuální konflikt v Tigray. Jak říkal náš řidič, když jsme projížděli plnými městy. Ještě před čtyřmi lety nechodily místní muslimské ženy vůbec zcela zahalené, ale nyní jsou v černém prostěradle od hlavy k patě úplně všude.
Stačí se podívat do mapy na etiopské sousedy a je vlastně zázrak, že v téhle obrovské zemi stále vše relativně funguje.
Pokud si chcete užít místní endemické přírody, doporučuji cestu neodkládat. Nejen proto, že ta raritní zvířata, i kvůli tlaku na obdělávání ploch národních parků, třeba zmizí. Vůbec bych se totiž nedivil, kdyby už za pět let byla Etiopie tak politicky nestabilní, že by se tam nedalo dostat tak komfortně jako nyní.
I já sám bych se moc rád vrátil, jakmile ta čínská netopýří chřipka jenom trochu zmizí. Naplánuji to trochu jinak, abych trávil noci ve stanu uvnitř národních parků, vychutnával si ranní a večerní světlo, více chodil a neseděl většinu času v autě. Jen tak bude větší šance fotografiím něco přidat a strávit více času na těch nejhezčích místech. A napravit bych měl i to jak jsme “odfláknuli” ten Harenna Forest...

Moc děkuji spolucestovatelům Martinovi, Hance a Davidovi, že měli odvahu to v téhle divné době risknout. Fakt to za to stálo. I s tím Covidem a izolací po návratu...

Související odkazy
Cesty za fotografováním přírody
Články o fotografování přírody
Nabídka fotografických workshopů