Puštík bělavý, vidět a nerušit

Podivné osoby

Možná každý, kdo se k puštíkům bělavým mezi České žleby a Stožec vrací, to tam poslední roky zažil, bezdůvodnou šikanu zaměstnanců Správy NP Šumava z nedalekého pracoviště. Nepovažuji za normální, aby kdokoli z nich začal z dálky křičet na osobu se stativovým dalekohledem nebo teleobjektivem stojící na rozcestí turistických značek. Když se představí a zeptá se, co dělám, slušně a rád mu odpovím. Arogantní chování mám v plánu ignorovat i v budoucnu. To, že někdo v terénu dalekohledem pozoruje nebo fotografuje sovu, ji opravdu nijak neohrožuje. Úplným vrcholem je pak hledání zástupných prohřešků, aby vás tyto divné osoby od další návštěvy odradily (vlastní zkušenost, nebudu vás zatěžovat podrobnosti).
I kdyby se tam někdo nějakých “prasáren” při fotografování dopouštěl, smyslem ochrany přírody je radit a vysvětlovat, ne zakazovat a pokutovat.  Dobrým příkladem jsou výlety na sever Evropy, kladnou zkušenost se strážci mám z fotografování napříč celou Evropou. A to už jsem “sešel z cesty” (doslova i obrazně) leckde. Vždy z toho byly velmi konstruktivní a přínosné diskuze o přírodě, na které rád vzpomínám.
Prosím, nedávejte těm samozvaným vykonavatelům jejich vlastního podivného práva příčinu ke stížnostem a zůstaňte při fotografování puštíka na vyznačených cestách.

Sova na lovu

Puštíci bělaví zalétají na lov do otevřených částí lesa, na louky, mýtiny, řídké porosty nevzrostlých stromů (podobně jako v lokalitě puštíka vousatého ve Švédsku). Právě proto je oblast Stožeckých luk a okolí pro pozorování téhle nádherné sovy úplně ideální. Je snadno vidět už z dálky. Její světlé peří ve stromech často svítí jako baterka. Z přiložené mapy většiny mých pozorování je patrné, že vám k tomu parádně poslouží veřejné cesty, často protkané turistickými značkami.
Asi nelze doporučit ideální čas, kdy puštíka bělavého vidět. Za těch mých 14 let pravidelných návratů a více než stovky jednotlivých pozorování si myslím, že máte šanci kdykoli během dne, i když pozdní odpoledne je asi časem nejlepším. Vzpomínám si třeba na loňský únor, kdy jsem puštíka našel na plném slunci mýtiny chvilku po poledni a přestože o mně jistě věděl, v mé přítomnosti tři hodiny v klidu lovil. Doporučuji všední den, bude minimum “běžných” návštěvníků, kteří by vás mohli svou zvědavostí rušit (pokud máte na stativu objektiv ohniska 600 mm).
Co se tyče roční doby, nejvíce šancí je v době námluv, obhajování teritoria (v únoru a březnu) a při krmení mláďat pár měsíců poté. “Uralku” jsem tam viděl v každé části roku. Jen jak je čerstvě napadaný sníh, hledá se puštík bělavý v krajině opravdu špatně (pro ilustraci jedna zimní fotka puštíka bělavého z VP Boletice).

Sůva šumavská?

Puštík bělavý z původní populace na Šumavě zahnízdil naposledy v roce 1922, ptáky pak šlo vidět ještě ve 30. letech a až díky reintrodukci od roku 1990 se s ním můžeme na Šumavě znovu potkávat.
Nejdříve se v 70. letech dařilo sovy vracet do přírody v Bavorsku na německé straně Šumavy a o dvě desítky let později i v Česku. Je zajímavé že pro reintrodukci v Bavorském lese byli použiti ptáci severského poddruhu (S.u. liturata) ze zoologických zahrad a na české straně Šumavy puštíci ze Slovenska (poddruh S.u. macroura),
Návrat se podařil. Aktuálně má šumavská populace puštíků bělavých minimálně 60 párů a vesele se roztahují dále. Vůbec bych se nedivil, kdyby se do 10 let objevili v Brdech. Největší hrozba, že je nějaké zelené hovado propálí flintou na hnízdě (tzv. “vystřelování hnízd”, dnes nelegální), snad už nehrozí. Bohužel to byla běžná praxe na Slovensku do 70. let minulého století. Jak se tam v roce 1975 změnila vyhláška, a vystřelování zakázala, početnost puštíků vyšplhala až na současných 2000 párů! Česko-slovenští puštíci bělaví totiž nejčastěji hnízdí ve starých dravčích nebo krkavčích hnízdech (přestože rádi využijí u prohlubně vylomeného kmenu).
Na rozdíl od ostatních našich druhů se jedná o sovu velmi nápadnou, protože se s ní můžete setkat i během dne. Zejména v období péče o mláďata, kdy loví i za světla. Za snadnější pozorování “Uralky” může i velmi světlá barva, zejména u samice (ta je i větší a má delší ocas).
Není bez zajímavosti, že puštíci bělaví z původní populace byli často velmi tmaví a hlubocký lesmistr Jan Heyrovský se je dokonce v roce 1851 pokusil popsat jako samostatný druh - sůvu šumavskou (Strix sumaviensis). Už dlouhé roky si říkám, že bych chtěl ty vycpané tmavé formy vidět (prý ve sbírkách v Hluboké n/V?)
Více o puštíku bělavém na Šumavě na stránkách časopisu Vesmír.

Zase znova

Možná vás napadá otázka, proč se ty dlouhé roky stále do oblasti za “Uralkami” vracím. Miluji přírodu a z každého dalšího pozorování v terénu se učím, každé setkání je jiné. Pokaždé jsem nervózní, jestli sovu při návštěvě zahlédnu, to vzrušení z případného setkání se mi nikdy neochodí.
Navíc, z ptačí říše mi sovy společně s kolibříky nejvíce imponují.
Obecně mohu říci, že z každých pěti návštěv puštíka bělavého tam mám v jednom až dvou případech štěstí. Předloňský rok jsem jej ale při možná i osmi návštěvách neviděl ani jednou, loni předjaří zase 4x po sobě - tedy, odhadnout se to nikdy nedá. A to vždy říkám každému, koho tam s sebou beru.
Jedna ze zde prezentovaných fotografií puštíka bělavého získala před lety první místo ve fotografické soutěži největšího ptačího svátku v Evropě (Festival de l´Oiseau et de la Nature ve Francii). K ocenění navíc náležela mnohaset eurová finanční odměna, kterou jsem obratem přeposlal na pomoc ohrožený sýčkům obecným v Česku. Sovy pomáhají sovám!
Fotografie posloužila propagaci české přírody víc, než nějaký trouba na židli Správy, který by národní park nejraději oplotil třímetrovým ostnatým drátem a pustil do něj elektrický proud.  
Prosím, nedávejte na lokalitě příčinu k nějakým konfliktům.

Souvisejí odkazy
Fotografie sov v Galerii
Články o fotografování přírody
Nabídka fotografických workshopů