Kolibřík, létající drahokam

V ptačí říši není žádný podobný druh, který by byl podobným unikátem s tolika charakteristickými rysy jako kolibříci. Tito zástupci řádu svišťouni (Apodiformes), v Čechám mají příbuzné v rorýsech, jsou obdivováni pro své letecké výkony, třpytivé opeření a drobné tělo, často nejsou o mnoho větší než čmeláci. Neuvěřitelná je i variabilita délky a tvaru zobáku, kterým nasávají sladký nektar z tropických rostlin hýřících všemi barvami.

Kolibříky prvé popsal v roce 1745 při cestě dnešní Francouzskou Guayanou přírodovědec Pi%Ř%e Bartere, který shromažďoval rostliny a živočichy pro sbírky evropských knížat. Popis těchto zajímavých ptáků převzal do svého díla o systému přírody přírodovědec Carl von Linné.
Kolibřík zelenotemenný (Heliodoxa jacula) Kolibřík zelenotemenný (Heliodoxa jacula), Green-crowned Brilliant, Autor: Ondřej Prosický | NaturePhoto.cz, Model: Canon EOS 5D, Objektiv: Canon EF 200mm f/2.8 L USM + TC Canon 2x, Ohnisková vzdálenost (EQ35mm): 400.00 mm, stativ Gitzo 1227, Clona: 5.6, Doba expozice: 1/200 s, ISO: 500, Kompenzace expozice: 0, Blesk: Ano (externí Sigma EF-500 DG Super, 1 2/3 EV, Better Beamer), Vytvořeno: 10. prosince 2006 14:32:17, La Paz (Kostarika) Krasavci nového světa Pokud se budete chtít za kolibříky vydat, měli byste vědět, že evolučními centry kolibříků (Trochilidae) jsou vysokohorská údolí Kordiller a deštné lesy Amazonie. Odtud se rozšířili na celý jihoamerický kontinent a když postupně roztály ledovce z doby ledové, přicestovali přes středoamerickou šíji daleko do severní Ameriky. V současnosti lze kolibříky při pozorných toulkách přírodou potkat od jižní Aljašky až po Ohňovou zemi. Přestože některé druhy v letních měsících hnízdí na severu Kanady, většina v zimě táhne do středoamerického zimoviště. Vybaveni bohatou energetickou zásobou tuku, se kolibříci vydávají na více než 2000 kilometrů dlouhou cestu, kdy pro ně není žádný problém překonání Mexického zálivu. Téměř 330 druhů kolibříků obývá nejčastěji nízkou vegetaci polootevřených deštných lesů, obvykle nedaleko říčních břehů. Jejich rychlé mihotání křídel je mnohdy možné zahlédnout i v zahradách a parcích v blízkosti červených květů.

Pozorování kolibříků Tito nejmenší ptáci světa měří od zobáku k ocasu obvykle pět až osm centimetrů. O primát nejmenšího ptáka světa mezi sebou na dálku soupeří dva druhy rodu Mellisuga, pouze dva gramy vážící kolibříci z Jamajky a Kuby. Jelikož se však jedná o druhy endemické, nemohou se volné přírodě nikdy potkat.

Kolibříci však navzdory své křehkosti neváhají zaútočit na každého vetřelce, který se přiblíží ke květům s nektarem, nejdůležitější složce jejich jídelníčku. Sladký nektar statečně brání, pokud potkáte ve střední Americe motýla s potrhanými nebo zcela utrhlými křídli, můžete si být téměř jisti, že ke svému „zranění“ přišel při okupaci květů plných nektaru na rudém keři obsazeném kolibříky.

Tito drobní ptáci plní podobnou funkci jako hmyz, při svých bohatých hostinách na rostlinách přenášejí pyl z květu na květ a tím je opylují. Jejich zobák je vždy přesně uzpůsoben květům, které se v dané oblasti nejčastěji vyskytují. Pouze jeden druh kolibříka, květ ve spodní části prohryzne a z boku nasává.

Kolibřík zelenotemenný (Heliodoxa jacula) Kolibřík zelenotemenný (Heliodoxa jacula), Green-crowned Brilliant, Autor: Ondřej Prosický, Model aparátu: Canon EOS 20D, Objektiv Canon EF 400mm f/5.6 L USM, Přepočtené ohnisko: 640 mm, stativ Gitzo 1227 + 1377M, Clona: 5.60, Doba expozice: 1/125 s, ISO: 400, Kompenzace expozice: 0, Blesk: ne, Vytvořeno: 29. prosince 2005 13:46, La Paz Waterfall Garden (Kostarika) K vycucnutí sladkého nektaru používají jazyk. Tento vysoce specializovaný orgán s možností dalekého vysunutí je na konci vidličnatě rozdělený na dvou částí. V tomto úseku jazyka se nacházejí tisíce drobounkých kapilár (vlasových trubiček), které umožňují nasávání z květu a vytlačování v zobáku. Slaďounké potravy spotřebují, vzhledem ke svému drobnému tělu, obdivuhodné množství. Jeden kolibřík spotřebuje denně až 12 000 kalorií, což odpovídá spotřebě třech vrcholových sportovců. Tuto energii samozřejmě plně využijí, vždyť třeba jejich srdce bije v klidu třicetkrát za vteřinu!

Unikát ptačí říše Při konzumaci nektaru nedělá kolibříkům problém v letu zastavit na místě, ve vzduchu létat pozpátku nebo bleskurychle měnit směr. K této letecké akrobacii jsou obdivuhodně vybaveni. V poměru k tělu mají velmi dlouhá křídla, kterými velkou rychlostí pohybují. Nemávají s nimi jako většina ptáků, ale konci křídel krouží v pravidelných osmičkách a elipsách. Při třepotání před květem kolibříci křídly pohybují až osmdesátkrát za vteřinu.

Mezi zvířaty neexistuje na světě mnoho druhů, kteří by byli tak obratní jako kolibříci, podobnými akrobaty jsou pouze někteří zástupci hmyzu. Během nočního klidu (a též během špatného počasí) klesá jejich látková výměna a tělesná teplota na několik hodin na nízké teploty. Letargický spánek jim umožní zachovat energii potřebnou k cestě k prvnímu rannímu květu, kde na ně čeká snídaně. Jedná se o metabolickou regulaci, obdobu zimního spánku medvědů.

Pro své ojedinělé sportovní výkony během teplých slunečných dní proto musejí denně přijmout tolik potravy (nektar občas pro zpestření menu doplní drobným hmyzem a pavouky) kolik činí polovina jejich tělesné váhy. Ve srovnání s ostatními ptáky mají šestkrát vyšší spotřebu kyslíku na jeden gram tělesné váhy, jejich srdce je vzhledem k tělu třikrát větší a mají dvojnásobné množství červených krvinek.

Neuvěřitelná je variabilita mezi jednotlivými druhy, jejich třpytivé barvy mají odstín od zelené přes modrou až po červenou. Také tvar a délka zobáku se liší druh od druhu, podle způsobu života a tvaru nejčastěji navštěvovaných květů.

Rodinný život Kolibříci žijí samotářsky, potenciální partneři se setkávají pouze k toku a páření. Stavba hnízda z trav zpevněného pavučinovými vlákny ve vidlicích větví stromů a u kořenů mohutných listů přísluší výlučně samicím. Hnízda je možno nalézt už jeden metr nad zemí, ale i ve 20 metrech. Na hnízdě z nejjemnějších vláken samička zahřívá 17 dní dvě vejce, ze kterých se vylíhnou mláďata, která hnízda opouští do 25 dní. Délka jejich života je tři až šest let, v zoologických zahradách se mohou dožít až let deseti.

Kolibřík běloskvrnný (Calliphlox bryantae) Kolibřík běloskvrnný (Calliphlox bryantae), Magenta-throated Woodstar, Autor: Ondřej Prosický, Model aparátu: Canon EOS 20D, Objektiv: Canon EF 400mm f/5.6 L USM, stativ Gitzo G1227 + kulová hlava G1377M, Režim měření expozice: Vzorek, Clona: 6.30, Doba expozice: 1/250 s, ISO: 100, Vyvážení expozice: 0.00, Blesk: Ano, Vytvořeno: 22. prosince 2005 14:50:28, La Paz Waterfall Garden (Kostarika)Footografování kolibříků v letu Fotografování kolibříků je stejně obtížné jako pořídit snímek jakéhokoli jiného zvířete v pohybu. Jednoznačně nejdůležitějším kritériem je nutnost dokonale se seznámit se životem a návyky fotografovaného zvířecímu druhu. Protože pouze v případě, když budete hodně vědět o objektu svého zájmu, máte šanci pořídit uspokojivé fotografie.

V případě kolibříků je nejvhodnější nalézt červené trubicovité květy keřů, nebo uměle vytvořená pítka se sladkým nektarem. V druhém případě bude hledání kolibříku snadnější, je ale nutné počítat s tím, že o to více času strávíte snahou nezakomponovat do záběru rušivé umělohmotné pítko.

Nezbytným vybavením je zrcadlovka, v ideálním případě digitální, protože pouze pomocí aparátů, kde můžete manuálně zaostřit a během vteřiny pořídit několik snímků, získáte fotografie které budou prezentovatelné. Není nikterak nutný extrémně dlouhý teleobjektiv, všechny publikované snímky byly pořízeny při ohnisku 90 mm, co je však nezbytností je výkonný externí blesk. Pod tmavou oblohou s deštěm uprostřed lesa, rozhodně krátký čas závěrky nezískáte. Pokud ovšem externí blesk s vysokorychlostní synchronizací času nemáte, můžete se vystačit jako já s méně výkonným bleskem vestavěným. Kde časy synchronizace blesku budou mezi 1/60 – 1/250 s, ideální by byla 1/2000 s. Pro fotografování kolibříků v letu by byl vhodnější světelnější objektiv a externí výkonný blesk, např. Canon EOS 550EX.

Tak teorii máme za sebou a můžeme jít lov. Můžu vás ubezpečit, že když kolibřík ponoří zobáček do sladkého nektaru, nerozhodí ho žádný zvědavec s fotoaparátem v jeho těsné blízkosti. Toho se musí využít, stejně tak toho, že pokud náhodou odletí, je do minuty většinou na tom stejném květu zpátky. To už bychom měli mít manuálně zaostřeno na květ (nebo cca 15 – 40 cm před pítko). Při rychlém kolibříkově návratu do hledáčku fotoaparátu je poté nutné rychle po sobě exponovat několik snímků. Tento způsob je velice nákladný na fotografický materiál (většina snímků bude rozmazaných) proto je vhodný přístroj digitální. Z padesáti takto pořízených snímků bylo osm prezentovatelných.

Fotografování kolibříků (stejně tak jako jakéhokoli jiného zvířete ve volné přírodě) je velice náročné na čas, odměnou ale bude příjemně stravný čas v přírodě a poznání života zajímavého druhu.