Gorila horská, pohádka o žrádle

Průvodce

V místech, kde se k toulkám za zvířaty nelze vyhnout nutnému průvodci je zásadní, kdo vám bude na výlet přidělený. Ovlivnit to nejde, a v tak velkém podniku jako je stopování goril horských v Ugandě, už vůbec ne. Přesto jsme se o to pokusili. Našemu řidiči Wilsonovi jsme naznačili naše touhy - ať najdeme průvodce pro tlupu s mláďaty, doufaje, že právě tam bude nějaká aktivita a zajímavé příběhy do fotek.
V oblasti  Bwindi to sice vyšlo, fajn průvodce, parádní skupina goril s mláďaty, ale bylo to stejně málo. Bohužel, už vůbec neovlivníte, koho k vám do skupiny šoupnou. Dostali jsme nezdravě obézní Němku, která nebyla pro stopování v horském lesním terénu, často bez stezek, vůbec způsobila. Stoupala rychlostí 10 metrů za minutu, nosiči ji museli podpírat, často zastavovala. Přestože to byl ke gorilám jen kousek, došli jsme k nim až v poledne, kdy už odpočívaly na světle lesní mýtiny. Ve skupině se skoro nic nedělo, svítilo ostré slunce, gorily spokojeně ležely po žrádle, jen ta mláďata občas skotačila v nízkých větvích.
Gorilí skupina Mucunguzi měla v době naší návštěvy třináct členů - jeden stříbrohřbeťák (prý mu bylo 25 let), tři dospělí samci, čtyři samice, dvě odrostlá mláďata a tři gorilí mimina. Hodně zvířat, ale bez výraznějších projevů.
Pokud se zrovna ta korpuletní osoba nepletla do záběru tak hezký zážitek z divočiny, ale pro fotografování všechno špatně...

Papája

V těsné blízkosti goril je nejúžasnější, že se v přítomnosti lidí chovají naprosto přirozeně, komunikují mezi sebou, žerou. Zvídavé oko milovníka přírody a fotoaparáty naprosto ignorují.
Po smíšených pocitech z pozorování goril v Bwindy jsme popojeli za gorilami na sopce Muhabura v Mgahinga Gorilla NP.
Pamatuji si, jak stříbrohřbetý samec začal lámat jako pěst silný kmen papáji s lehkostí, jako by trhal trávu. Dužina šťavnatého kmenu je pro ně takovou pochoutkou, že se jim jí vyplatí přesunout na pohodlnější místo a urvaný kmen pak v pohodě ohlodávat v ústraní bez obtěžování dalších členů tlupy.
Jak jsem byl ověšený fotoaparáty, bylo pro mě fyzicky náročné být vždy dříve na místě, kterým stříbrohřbeťáci pravděpodobně půjdou. Navíc s rizikem, že vrazím do další gorily z tlupy. Když jsem koukl na našeho průvodce, cítil jsem, že nebude mít nic proti, když se vzdálím. Ostatně jeho benevolence při našich fotografických snahách byla přesně to, co jsme s Davidem a Martinem potřebovali. Zkusil jsem to, gorilí stezka lesem byla jasně patrná, chtěl jsem zvířatům “nadběhnout” a nefotit jen holé lesklé černé zadky, jak v gorilích stopách postupujete lesem. Prostě jim se širokáčem v ruce v cestě počkat.
Všude píšou, na jakou minimální vzdálenost je možné se ke gorilám přiblížit, ale asi nikdo gorily neškolí, jak blízko mohou oni k nám.
S vědomím, že “prý” stříbrohřbeťáci na stříbrohříváka v teritoriu nezaútočí, jsem se svojí šedivou hlavou zkusil širokáčem naslepo fotografovat. V devítičlenné skupině Nyakagezi, courající se po svazích sopky Muhabura, jsou aktuálně stříbrohřbeťáci tři a všichni kolem mě v jedné minutě opravdu natěsno prošli!
Seděl jsem jim v cestě, neuhnuli ani o centimetr... Impozantní zvíře. Jak byli blízko vím až z fotek kamarádů, bál jsem se podívat gorilám do očí, jen jsem je cítil. Možná se mě jeden samec i dotkl, nevím, měl jsem strachy husí kůži po celém těle.
Když jsou gorily moc blízko, doporučuje se pro vlastní bezpečnost pokleknout, pokorně sklonit hlavu, tlumeně poníženě mručet a když bude nejhůř pomalu trhat kolem sebe bez zájmu trávu, a když už bude situace z těsného setkání úplně špatná, tak začít trávu žrát...
Setkání s gorilami v Ugandě řadím k nejsilnějšímu zážitku v přírodě, společně s prvním fotografováním rysa ostrovida. V obou případech to byly tak silné emoce, že jsem se začal třást a tekly mi slzy...

Pod sopkami

Když jsem krátce po poledni v zahradě našeho ubytování v Kisoro dočítal knihu o gorilách, uvědomil jsem si, že je to stejný hotýlek, který po návratu z kopců v roce 1963 využívali George B. Shaller (Rok mezi gorilami) a v roce 1967 Dian Fossey (Gorily v mlze). Až v tu chvíli, po druhé dopolední návštěvě skupiny goril horských, na mě dolehlo, že se mi splnil další sen. Tu emotivní chvíli navíc umocnilo i to, že přímo ze zahrady byl právě nádherně vidět vrchol Mount Sabyinyo, kde německý armádní důstojník Robert von Beringe v roce 1902 gorily horské pro svět objevil.
Moc nechybělo a možná bych to nestihl, před pár desítkami let zbývalo goril horských posledních pár stovek, nyní jich kolem sopek při hranicích Rwandy, Ugandy a Konga v lesích pobývá možná až tisícovka.
Nemůžu se dočkat chvíle, kdy tahle nádherná zvířata v opět v přírodě uvidím. Ve Rwandě ani Kongu jsem zatím nebyl.

Související odkazy
Uganda, divočina na rovníku
Slon africký, liják v šáchoru a hyacintech
Články o fotografování přírody
Nabídka fotografických cest
Nabídka fotografických workshopů