Makak magot, opice v Evropě

Pár hodin

Původní plán na poznávání nejjižnějšího koutu Evropy, a britského území na kontinentě, byl ambicióznější, ale nakonec nám zůstalo pro návštěvu jen pozdní odpoledne a večer. Vlastně mi to vyhovovalo. Přál jsem si, abych se na rodinné dovolené dostal na kopec až večer, kdy by mohlo být trochu milosrdnější světlo pro fotky.
Auto jsme za 13 eur zaparkovali na španělské straně v La Línea de la Concepción, došli si na pozdní oběd a na gibraltarskou půdu vkročili pěšky přes letištní plochu místního mezinárodního letiště. Hned v prvních uličkách, jako byste se ocitli v zákoutích malého anglického městečka. I ty malé obchůdky najednou vypadaly úplně jinak než ve Španělsku, a když jsem kupoval odpolední kávičky, neuniklo mi, že to tu mají vše i dražší.
Dlouho jsme se nezdržovali. Po Main Road jsme přes centrum docupitali až ke spodní části lanovky vedoucí na Rock of Gibraltar. Ne, že by se nedalo na kopec snadno vyběhnout, ale přeci jen nás trochu tlačil čas. Prochodit hřeben, okouknout vyhlídky, jeskyně. A nafotit opičáky.

Nebezpečné tlupy

Ne, že by mě gibraltarské uličky nebavily, ale nemohl jsem se dočkat setkání s jediným evropským druhem opice. Makak magot (Macaca sylvanus) v počtu asi 230 chlupáčů v devíti tlupách obývá právě jen vrchol kopce na Gibraltaru.
Už jak se lanovka blížila do cílové stanice, bylo zřejmé, že hledání místních značně habituovaných opic nebude vůbec obtížné. Jedna s námi přijela přímo na střeše kabinkové lanovky pro osm lidí a další hned strhla jedné vystupující paní brýle z obličeje a utekla. Tušil jsem, že nebude ani tak problém opice hledat a fotit, jako spíše se jim ubránit.
Opičáci běžně skákali na ramena turistů a co jste odložili, a vlastně i to, co jste neodložili, to do pár sekund hned kradli. Na focení jsem měl tedy raději u sebe Olivera, který mě hlídal ve chvílích, kdy jsem v batohu měnil objektivy. Stačila chvilka nepozornosti a chlupatým lupičům jsem se neubránil.
Chápu, proč místní správci na kopci opice řízeně přikrmují. Děsí se představy, co by se stalo, kdyby se makakové přestěhovali do blízkých uliček dole a začali tam rabovat restaurace.

Svízelné situace

I když jsem si při návratu říkal, že dvě hodiny focení stačily, zpětně přemýšlím, že bych se tam s fotoaparátem vyblbnul déle i při opakovaných návštěvách. Těch interakcí mezi turisty a makaky bylo tolik, a častokrát tak bizarních, že by stálo za to se těm „urbanwildlifovým“ příběhům věnovat trochu více.
Vlastně v každou chvíli došlo k nějakému „incidentu“ – krádeži, napadení, hopsání opic po lidech, po autech. Navíc, při troše šikovnosti, se do pozadí opic dalo přidat něco z okolních kopců a skal, nebo dole z přístavu a města. Potěšila i mě ta záplava opičích mláďat o které se dospělí starali. To, co jsem vymyslel a zahlédl, jsem jen obtížně stíhal fotit. A to mi Olí bravurně pomáhal měnit objektivy. Bylo vedro, furt ze mě při nepřetržitém focení tekl pot. Času to chtělo víc. Přesto si myslím, že si z těch pár obrázků tady uděláte představu.
Více se u makaků nestihlo. Poslední lanovkou jsme se svezli dolů, snědli lehkou večeři s dobře pitelným anglickým pivem, pěšky se zase vrátili do Španělska a noc už jsme strávili u písčité pláže v Tarife.

Sovisející odkazy
Články o fotografovní přírody
Fotografie opic ve fotobance Shutterstock
Nabídka fotografických workshopů