Levhart sněžný, první pokus

Hledání šikovného průvodce

Vyrazili jsme “na blind”. Koupili jsme jen letenku do indického Léhu s návratem za osm dní a věřili, že za ty dva dny nutné aklimatizace ve městě seženeme nějaké užitečné informace a v ideálním případě průvodce, který je do Národního parku Hemis nutný. Měla to být zkušená osoba, která by zajistila i vše další potřebné. Transport k bráně parku, zaplatila vstup do oblasti, sehnala stativový dalekohled, zajistila stan nebo ubytování s jídlem a sehnala oslíky, co vyvlečou vybavení do kopce.
Klaplo to dokonale, ani jsme nepotřebovali dělat výběrové řízení. Přes kontakt v hotelu doporučený Juma Nubra byl díky vzájemným sympatiím vybrán hned.
Kvůli intenzivnímu sněžení jsme museli sice výstup do kopců o den odložit, ale už jsme se těšili na divočinu. Den aklimatizace navíc vůbec nevadil, právě naopak. Nevýhodou místa s největší koncentrací irbisů (jak se také levhartům sněžný říká) je to, že přiletíte do výšky 3500 m n. m. a musíte si dva až tři dny zvykat, než se budete drápat dále nad 4000 m n. m. Asi ne náhodou končí známý dokument o hledání levharta sněžného v Hemis NP tím, jak je hlavní protagonista, kameraman, snášen na nosítkách s kyslíkem do nemocnice. Horská nemoc je svinstvo, dělalo se mi z ní zle už když jsem si podrobnosti o příznacích před cestou v knize studoval. Vše jsme ale zvládli dokonale, zodpovědně jsme se nehonili, abychom podobnému průšvihu předešli.
Levharti sněžní jsou v zimě naštěstí pro touhy milovníků přírody velmi nápomocní. Za nahurem modrým, svojí nejoblíbenější potravou, slezou z 5500 m n. m. (kde tráví léto) třeba i do těch 4000 m n. m., kde je to vcelku pohoda.
A idylka to vlastně i byla. V kopcích jsme měli nádherné stabilní počasí bez větru s teplotami -15 až -25 C°, které se v tom suchém podnebí snášejí velmi dobře. Místo stanu nám bylo doporučeno využít kamenné přístřeší u místních, ať jsme u zdroje jídla. Kdybychom museli kempovat, cesta by se dále prodražila. Kamenná místnost byla fajn, i s těmi skulinami ve zdi na prostrčení ruky, ale ranní vylézání z vyhřátého spacáku do toho mrazu bylo stejně peklo. Pořád si myslím, že stan bychom si přes noc zadýchali (= “vytopili”) mnohem lépe.

Ideální podmínky se sněhem

Hledání levharta sněžného mělo nevšední kouzlo. Stále koukáte do kopců a věříte, že budete mít štěstí. Díky čerstvému sněhu jsme měli kliku, šance, že jej najdeme se významně zvýšila. Kvůli klimatické změně se v Hemis NP začínají objevovat zimy, kdy nespadne ani vločka, třeba loni byla oblast úplně bez sněhu. Na sněhu je šedá skvrnitá kočka mnohem lépe vidět než na šedohnědé skále, a navíc můžete najít její stopy, které vás k ní přivedou. Už první den při cestě vzhůru jsme díky tomu bezpečně věděli, že tu levharti jsou. Přes pěšinku nám to po spádnici křížily stopy irbise.
Nahurů modrých bylo v oblasti spousta, právě za nimi levhart slézá, a užívali jsme si i dalších zvířat, tibetského vlka, zajíce vlnité, orly skalní, orlosupy bradaté a všude přítomné koroptve tibetské s orebicemi čukar.
Nejkrásnější pro mne byla rána, když do údolí začalo svítit slunce a zvířata se pomalu probouzela. Martinovi, který zůstával v posteli, jsem říkal “jdu na králíka” (zajíc vlnitý) a doufal, že při tom prohledávání svahů budu mít štěstí a ten “Duch Himaláje” se ukáže. 

Celý den se dvěma kočkami

Když jsem se vracel z časně ranního fotografování tibetského vlka, průvodce měl v hledáčku stativového dalekohledu Swarovski levharty na šíleně vzdáleném kopci a Martin vedle něj už fotografoval. Bylo to tak daleko, že jsem při prvním kouknutí do hledáčku stativáku žádnou kočku neviděl. Až jak hodin s levharty přibývalo, získalo oko návyk ten šedý tečkovaný flek v hnědé skále se sněhem na těch skoro 1800 metrů neomylně najít.
Kočky jsme sledovali celý den až do západu slunce. Většinu času spaly a ani se na skalním výchozu nehnuly. Nejzajímavější známkou aktivity bylo páření, které probíhalo přibližně po dvou hodinách, a náznak lovu nahurů modrých, kteří se k levhartům nedopatřením připletli.
Bohužel všechny zajímavější kočičí aktivity probíhaly v těch nejšílenějších světelných podmínkách pro fotku. Jak pražilo slunce, na tu vzdálenost se vzduch i při tom mrazu vlnil jak na české louce v parném létě.
Až odpoledne jsem našel místo, odkud šlo levharty fotografovat z rozumnější vzdálenosti. Odhadem to mohlo být 900 metrů a koketoval jsem s myšlenkou zahrát si na nahura a přiblížit se ještě víc. Martin byl ale rozumnější a bláznivý nápad mi rozmluvil. Příhodně situovaný svah zapadaný sněhem byl dost strmý. Až zpětně si říkám, že by to brzy ráno, když je pevný sníh, nahoru šlo. Kočky bych měl v ideální vzdálenosti pro fotku a ještě bych je nijak nerušil, na místě by zůstaly a stále by se chovaly přirozeně. Možná jsem to vzdal moc brzy... což, kdo mě při fotografování zná, ví, že je to u mne dost neobvyklé :-)

Návrat z Kašmíru

Odlet z Ladaku přes zasněžené kopce v ranním světle byl impozantní, ale bylo to o fous, málem jsme zůstali v Léhu. Indie s Pákistánem si začali zrovna po pár desítkách let střílet po stíhačkách, vzdušný prostor nad severní Indií byl uzavřen a den před naším návratem neletělo nic, všechny lety byly zrušeny. To jsme se ale dozvěděli až ráno při cestě na letiště, protože naší jedinou obavou bylo, aby nepadal sníh, protože to se totiž také všechny lety z Léhu ruší.
Náš ranní let z Kašmíru do Dillí nakonec proběhl, vojenští piloti asi ještě spali, ale vyhráno nebylo. Do Londýna na přestup jsme přiletěli o dvě hodiny později, protože se oblétával Pákistán a let byl mnohem delší. Nestihli jsme navazují let z Londýna do Prahy. Naštěstí jsme dostali u letiště na noc hotel a domů jsme letěli až ráno.
Ale nerozčiloval jsem se. Už den před cestou směrem tam nám zrušili let z Dillí do Léhu, museli jsme si koupit novou letenku a letět o den později. Společnost Jet Airways se zrovna rozhodla, že tenhle let provozovat nebude, tak ho bez kompenzace smázly. Ani náhradní letenka od SpiceJet není žádná výhra, limit na odbavená zavazadla, prokázání se kartou, kterou byla letenka placená, ale do Léhu jsme s nimi odletěli.
To cestování není občas vůbec jednoduchý...

Čekání na náhodu a štěstí

Přestože jsme na první cestě za levharty sněžnými žádnou jejich pořádnou fotografii nepořídili, patřilo jejich celodenní pozorování k tomu nejvzácnějšímu, co jsem v přírodě zažil. Pár fotografům se už samozřejmě něco podařilo, ale vždy to bylo s velkým dílem štěstí a náhody. Snad jen s výjimkou fotografií, které pořídil francouzský fotograf Vincent Munier, ten se ale levhartům sněžným v oblasti Tibetu věnoval intenzivně šest let.
Nesrovnatelně jednodušší a komfortnější pro získání fotografií levhartů sněžných je instalace fotopasti na tradičních místech jejich zastávek (značkovací skalní výchozy), podobnými fotografiemi se proslavil Steve Winter. Při podobném “získávání obrázků” máte ale nulový zážitek z výjimečného pozorování. Osobně by mě netěšilo mít fotografii zvířete, které jsem nikdy neviděl. Jsem smířený s tím, že raději budu pár let hledat skvrnité tečky na skále.
Únorová cesta na skok do Ladaku byl průzkum možností a ceny, kolik by stály další a soustředěnější návraty v budoucnu, protože pro kvalitnější fotku bychom se tam chtěli párkrát otočit. Chtěli jsme najít i sympatického a zkušeného průvodce, což Juma splňuje dokonale. Příští návrat bude delší, přidáme jedno nové místo s levharty více na severovýchod a okoukneme zajímavou lokalitu, kde bychom mohli najít místního rysa ostrovida, vlky nebo nádherné tibetské antilopy.
Šance, že tu plachou číču příště zahlédneme lépe, je sice titěrná, ale proč to nezkusit. Čím déle divokou přírodu fotografuji, tím víc si uvědomuji, že to vlastně kvůli fotografiím nedělám. Baví mě to vzrušení z příležitostí, že třeba něco nádherného uvidím.
Martin je pro podobný podnik ideální parťák. Příliš fotografů totiž nestojí o to vyrazit na cestu, ze které velmi pravděpodobně nepřivezou fotografie, kvůli kterým se do nekomfortní divočiny vypravili. Po světě je spousta jistějších a výtěžnějších lákadel, ale pro mne jsou cennější zážitky než fotografie.

Fotografovaná zvířata, Hemis National Park, 18. - 27. února 2019
Levhart sněžný (Panthera unca) Snow lepopard
Nahur modrý (Pseudois nayaur) Bharal / Blue Sheep
Vlk mongolský (Canis lupus filchneri) Tibetan Wolf
Zajíc vlnitý (Lepus oiostolus) Wooly hare
Orel skalní (Aquila chrysaetos) Golden eagle 
Orlosup bradatý (Gypaetus barbatus) Lammergeier vulture
Orebice čukar (Alectoris chukar) chukar partridge, 
Koroptev tibetská (Perdix hodgsoniae) Tibetan Partridge
Velekur himálajský  (Tetraogallus himalayensis) Himalayan snowcock
Skřivan ouškatý (Eremophila alpestris) Horned lark 
Hýl větší (Carpodacus rubicilloides) streaked rosefinch 
Pěvuška oranžovoprsá (Prunella rubeculoides) Robin accentor 
Pěnkavák Adamsův (Montifringilla henrici) Tibetan snowfinch

Související odkazy
Tigr indický, konec období sucha v Rathambore
Levhart jihoafrický, rande se skvrnitou kočkou
Články o fotografování přírody