Vlk obecný, světlé noci ve Finsku

Nekonečný příběh

Do Finska se vracím každý rok několikrát. Miluji severskou přírodu, protože zvířata mohu fotografovat v atraktivním prostředí. Nemusím tak sklouzávat k fotografiím zvířat ve fotce od rohu k rohu, které pak vypadají jako pořízené v ZOO.
Vlky jsem zkoušel ve Finsku fotografovat od roku 2015, ale nikdy to nevyšlo. Byly to parádní cesty s příležitostmi fotografovat medvědy hnědé a rosomáky sibiřské, ale ten vlk mi vždy (často o fous) unikal. Říkal jsem si, že se budu do oblasti vracet do té doby, než konečně vlka uvidím. Podobně jako u dalších mých “nekonečných projektů” nikam nespěchám. Je mi vlastně jedno, kdy vysněné zvíře do fotky dostanu, nemusím, klidně si počkám třeba deset let.

První noční setkání

S vlky ve volné přírodě je jedna potíž. Tou je jejich převážně noční aktivita, protože den často přečkávají v úkrytu. Což, jak asi každého napadne, je pro fotografování docela překážka. Stále mám v živé paměti ty desítky hodin, co jsme s Martinem strávili v krytech před pár lety u Břehyně, když se v Česku vlk obecný začal objevovat. Ta zvířata si z nás vyloženě dělala srandu. Musím ale přiznat, že to jejich první vytí, co jsem tam v noci z blízka slyšel, ve mně zájem značně prohloubilo.
Východ Finska je pro fotografování vlků asi ideální lokalita, přestože je jich tam pouze sedm desítek. Důvodem je to, že právě na přelomu června a července celou noc vidíte, je pouze šero, nic vám neuteče. Pokud neusnete, na tom správném místě byste neměli vlka propásnout.

Noví kamarádi z Instagramu

Protože jsem poslední čtyři roky jezdil stále na stejné místo, rozhodl jsem se naplánovat cestu jako průzkum někam jinam. Oslovil jsem několik svých “nových finských kamarádů” z Instagramu (spíše než k vlastní prezentaci jej používám k inspiraci) a trochu jsem se na vlky poptal. Nakonec se z toho vyloupla dvě zajímavá místa u Nika a u Lassiho, vzdálená od sebe asi 60 km, přímo v centrální části výskytu vlků ve Finsku.
Protože jsem si od narychlo naplánovaného průzkumu moc fotografických výstupů nesliboval, řekl jsem jen kamarádovi Martinovi. Ten patří do kategorie fotografů, které podobně jako mne potěší každý pobyt v přírodě a když přijede s prázdnou paměťovou kartou, tak se “nezblázní”.

Pět nocí s vlky

Cesta nakonec předčila očekávání. Během světlých nocí jsme viděli šest různých jedinců vlka obecného (Canis lupus) a možná ti dva světlí bílo-šedí z nich byli dokonce poddruh vlka sibiřského (Canis lupus albus). Jejich areál rozšíření je sice více na severovýchod, ale klidně se mohli zatoulat.
Být pět nocí po sobě bez spánku a hlídat příchod zvířete před objektiv bylo náročné, ale ve dvou se to dá vydržet (a pozornost udržet). Dokonce jsme se dokázali zodpovědně vystřídat, každý jsme si dali dvě hodinky odpočinku - lehnete si, odháníte všudypřítomné komáry, věříte, že ten druhý, co sedí, hlídá, ale o spánku nemůže být příliš řeč. Něco jsme v krytu naspali až v momentě, když začalo šíleně pražit slunce (po 6. hodině) a v podobné hrůze by samozřejmě nikdo žádného vlka nečekal.
Kromě vlků jsme měli další příležitosti s medvědem hnědým a rosomákem sibiřským, ale obrázky připravím až do dalších příspěvků.

Jestli si myslíte, že tímto moje cesty do Finska končí, tak to ani náhodou. Jsem narkomanem setkávání se šelmami žijícími ve volné přírodě. V září jedu opět s osmi fotografy do Finska za medvědy a už dojednávám, že bych se na letos objevené místo s vlky vrátil i v zimě. I proto, že mám zatím letos na vlky vyloženě štěstí. Fotografoval jsem je už v lednu v bulharském pohoří Rodopy a v únoru v indickém Ladaku.

Související odkazy
Na Balkán za vlky, šakaly a orly
Články o fotografování zvířat ve Finsku
Nabídka fotografických workshopů