Kozorožec alpský, štěstí ve skalách

Klidný večer

Přestože jsou kozorožci velmi tolerantní a při setkání s lidmi nezdrhají, jak mají možnost, rušným místům se vyhnou. Když přebývají na pár kilometrů dlouhém hřebenu, který je z údolí dostupný lanovkou, je téměř jisté, že se budou zdržovat přesně na opačné straně kopců a až s postupujícím večerem, jak začnou turisté mizet, se rozcourají po hřebenu celém. Člověka se nebojí, ale klid na pastvu je klid na pastvu.
I proto jsme na výpravu od horní stanice lanovky vyrazili až pozdě odpoledne. Slunce bylo pod jasnou oblohou stále příliš ostré a do odjezdu poslední lanovky bylo na hřebenu stále příliš živo. A to ještě ani úplně nezačala sezona. S přicházejícím večerem byl ale klid, zůstali jsme jen my a další tři místní fotografové.
Přestože jsme první skupinku (pouze tři mláďata z loňska, samice opodál) našli velmi rychle, ani jsem nevyndal fotoaparát a pokračoval sám k dalšímu vrcholu. Z návštěvy před třemi lety jsem si pamatoval, že je z něj parádní výhled. Těšil jsem se, jak si s dalekohledem sednu a budu hledat kozorožce, které jsem si vysnil - ty s těmi pořádnými rohy!
Jak jsem se na kopec vydrápal, našel jsem v dalekohledu kozorožce čtyři a ten nejstarší (dva až tři roky, tedy rohy pořád nic/moc), přestože byl dost daleko, směřoval kroky bez zastávek pomalu přímo směrem ke mně. Věděl jsem, že jak nežere a jde, brzy dojde. Jen jsem si našel výhodnou kompoziční pozici a čekal. Za pět minut došel, jen to ohnisko jsem blbě odhadl, ne že by se do dvoustovky nevešel, ale toho okolního prostředí si k sobě do fotky zasloužil víc.
Podobně jsme si hráli (Ondra utíká před kozorožcem, aby se na pěkném místě schoval a číhal až kozorožec dojde) asi půl hodiny. Bylo to snadné. Rohaté zvíře stále využívalo horskou značenou pěšinku. Šlo odhadnout, kudy půjde, a kompozice si předem vymýšlet. I když to byla děsná honička - utéct 100 m, vymyslet kompozici, zkusit fotku, schovat se.
Takto jsem se postupně vrátil až k dalším fotografům, které jsem stihl připravit na to, že přichází “můj” větší kozorožec a že se vyplatí nyní koukat na druhou stranu.
Idylka skončila, už jsme s mým večerním rohatým druhem nebyli sami. Přestože nás ale na něj už bylo s fotoaparátem sedm, užili jsme si se švýcarskými fotografy parádní večer. Tedy kromě momentu, kdy jsem na trpělivé zvíře vytáhl ohnisko 24 mm a šel ke kozorožci dost natěsno. To začal švýcarský kolega syčet jak zmije, nevím, co to znamenalo, ale raději jsem se vrátil pro teleobjektiv.
Kozorožce jsme opustili až půl hodiny po západu slunce, fyzicky totálně vyčerpaní, protože to fotografování v protisvětle při pobíhání v náročném terénu bylo vyčerpávající. Další problém pro mě bylo slunce. Když tři hodiny čumíte do paprsků slunce, oči vás nepochválí. Slzel jsem jak u filmové romantiky, vidění rozostřené, a když jsme scházeli za tmy, musel jsem jít těsně za Jirkou, protože jsem na cestu už neviděl.

Hodně sněhu

Podobný scénář jsme očekávali na další zastávce, ale už na spodní stanici lanovky nás obsluha trochu vyděsila, nahoře je prý moc sněhu a po turistických stezkách se chodit nedá. Ale nevzdali jsme to. Na místě jsem nikdy nebyl, byl jsem tedy zvědav, v jakém prostředí se tam kozorožci pohybují.
Jak jsme šli večer na průzkum, bylo jasné, že se moc daleko nedostaneme, na každou stranu hřebenu se dalo chodit pouze pár stovek metrů. Tedy, ono by to šlo s jistým rizikem i dál, ale už nejsme kamzíci jako před 20 lety...
Přestože Martin jako tradičně bravurně pracoval se stativovým dalekohledem a termovizí, nikde ani chlup. Sedli jsme do sněhu, dali si z Česka dovezené pivo a jak začal fotbalový zápas ME Itálie - Švýcarsko, šli jsme fandit Švýcarsku. Tedy, kromě Martina, ten svými italskými výkřiky přál Itálii - mohl si to dovolit, společně s námi v restauraci horského hotelu bylo jen pár dalších lidí ze Švýcarska.
Jak padla tma, vrátila se z cigára k pivu sympatická Švýcarka a svým rodným jazykem (prý němčina, ale nikdo to nepoznal) nám sdělila, že na terase hotelu čeká kozorožec. Ve světle plátna promítaného napínavého utkání bylo vidět, že je ještě střízlivá, vzali jsme tedy telefony a šli vyfotit jediného kozorožce toho dne.
Fakt tam byl! O tom, co tam dělal, stále vedeme plamenné diskuze. Co bylo ale podstatné, na tom telefonu to nevypadlo úplně blbě. Krásný noční širokoúhlý záběr s kozorožcem, jak kouká dolů do údolí se svítícími vesničkami, hladinou jezera a se zasněženými čtyřtisícovými skalnatými kopečky v pozadí. Ideální kompozici už chyběl jen Měsíc na obloze. Jsem tomu pohledu neodolal a rychle běžel pro bezrcadlovku Sony, světelné ohnisko 24 mm a stativ, tohle se totiž muselo nafotit pořádně (druhá fotka nahoře).

Padající kamení

Třetí lokalitu jsme si vymysleli až ve Švýcarsku po tom, co se na té druhé nedalo kvůli sněhu příliš turistit. Dostali jsme se až do vzdálené francouzské části Alp. Ale bylo to o fous.
Jak mám společné cestování s Martinem rád (jediný člověk na světě, co ujede 1600 km na jeden zátah), tak tu debilní hru “Schválně, kolik litrů se při tankování nakonec vejde do nádrže” mě hrát nikdy nebaví. Lexus píše už 60 km “Dojezd 0 km!” a Martin s klidem, “... vono to jen straší”, před námi stoupání do sedla ve 2300 m a až teprve pak sjezd do civilizace, navrhuji vypnout klimošku, ale neprošlo to, “... komfort, pičo!”.
Nakonec jsme se do parádní horské dřevem obložené vesničky Grimentz dostali. Využíváme kontaktu na místního kamaráda z Instagramu a necháváme se zavést k přehradní nádrži, jejíž břehy obklopují strmé skalní svahy, s kozorožci. A nádherní, konečně skupiny těch pořádně rohatých! V červnu, i když to kozorožcům zrovna moc nesluší (zbavují se zimního kožichu), je šance potkat velké skupiny samců, protože samice níže na klidných místech přivádějí na svět potomky. Jak jsou totiž samci pohromadě, řeže se to jak na nějakém UFC turnaji. Nárazy rohů jsou slyšet na mnoho stovek metrů. Parádní podívaná, kdy jsem nevydržel a něco i natočil.
S nebezpečím, že při pronásledování kozorožců ve skalách někam zahučím, jsem počítal, nejinak to s nimi bylo v minulosti, kdy jsem se za nimi pravidelně vracel do Itálie, Francie nebo Rakouska.
Nyní ve Švýcarsku se během našeho výletu objevila nová hrozba – kozorožci na nás z exponovaných svahů a říms házeli šutry. Ten první kámen, možná tím že byl absolutně nečekaný, byl jednoznačně nejhorší. Stáli jsme s Martinem asi tři metry vedle sebe, když z ničeho nic zasvištění „ttššššššššššššš…“, bez varování prolétl asi 20 cm velký šutřík mezi námi. Jak jsem se z hrůzy oklepal, vzpomněl jsem si na tu parádní horolezeckou helmu, co mám doma (primárně do zavřených štol na netopýry), ale Martin tvrdil, že by to byla „konečná“ i s helmou. Nikdy by mě nenapadlo, jakou rychlost může padající šutr nabrat.
Až na poslední lokalitě, jsme měli trochu klidu, bez významnějších šancí pro fotografování kozorožců. Místo znám ze zimy, kdy jsem tu fotografoval orlosupy bradaté (a viděl jednoho kozorožce!). Přestože se blížila bouřka, a kamarádi už čučeli na další fotbal v televizi, furt jsem prohledával přehledný terén kolem hotelu, ale nic.
Až ráno, sbalení na odjezd lanovkou dolu, jsem udělal jednu fotografii. Pasoucí se kozorožec ve svém přirozeném prostředí s modříny a jeho kámoš leží opodál.

Výlet do Švýcarska byla velká nádhera. Kozorožci při západu slunce, na vyhlídce nad údolím s horami v pozadí, velká skupina dospělých rohatých samců při soubojích a vždy v nádherném prostředí ve společnosti kamarádů se stejným zájmem. Chybělo vlastně jen jedno, aby se to všechno potkalo do jedné fotografie. Možná jsem ale jen příliš náročný...

Související odkazy
Články o fotografovní přírody
Nabídka fotografických workshopů
Fotografie kozorožců ve fotobance Shutterstock