Křeček polní, myšáci na hřbitově

Stěhování do měst

Při současném huntování divočiny už není žádným překvapením, že se divoká zvířata stěhují do bezprostřední blízkosti lidských obydlí - stávají se synantropními. V ptačím světě jsou v Česku typickými zástupci sýček obecný, sova pálená a nebo nyní čerstvě i výreček malý (Olomouc). Hlavním důvodem je to, že jejich přirozený biotop a podmínky pro život v krajině postupně mizí (spíše už úplně zmizely).
V zemědělských oblastech byl křeček polní navíc považován vyloženě za škůdce. Byl huben pomocí rodenticidů, staletí pronásledován, loven, tráven, topen a vyhrabáván z nor a dokonce býval často loven i kvůli své kožešině.
Není se tedy vůbec čemu divit, že se křečci polní objevili uprostřed Vídně a v dalších evropských městech.
Existenci městských populací navíc umožňuje doplňkový zdroj potravy a snížené riziko predace. Nadprůměrná adaptabilita křečků navíc souvisí jejich větší odolností vůči stresu, ekologickým oportunizmem, absencí potravní specializace a vysokou plodností.
Křečkům se na vídeňském hřbitově daří a to dokonce až tak, že se jejich tradiční noční a soumračná aktivita přesunula do dne.
Tedy, ideální příležitost jet se za nimi s fotoaparátem podívat.

Hlodavec v květináči

Ještě než jsme s Martinem a Martinem vyrazili za kozorožci do Švýcarska, měli jsme plán krátce se na křečky podívat. Protože by nás tehdy ale po návratu z Rakouska obtěžoval PCR test, vyrazili jsme přes Německo do švýcarských Alp, odkud byl návrat bez obstrukcí.
Hned v červenci jsme ale jeden den na “fotoexpedici Vídeňský křeček” našli. Brzy ráno tam, večer zpátky. Bez nějakých velkých očekávání, jen to okouknout, protože ani jeden z nás místo neznal a vůbec jsme netušili, jak tam křečky fotit.
Hřbitov je obehnaný plotem, ale jak jej při hledání otevřené brány obcházíte, je do něj vidět. Mohli jsme si hlavu ukroutit ve snaze uvidět prvního myšáka a mít jistotu, že tam opravdu jsou. Ani chlup. Až jsme nakonec došli otevřeným vratům (hřbitov se na noc zamyká).
Mezi hroby jsme se rozdělili na průzkum, překvapilo mě, co českých příjmení je na náhrobcích uvedeno, a netrvalo ani 15 min a měli jsme prvního křečka. Přímo za truhlíkem s květinami, na větším hrobě porostlém břečťanem, ve stínu vzrostlého stromu (moc jich na hřbitově není) vykukoval mrňavý bílý čumáček na hnědé hlavě. Ulevilo se nám, křečci polní tu jsou.
V prvních minutách se nám zdálo, že jeho útěková vzdálenost pro fotku je příliš dlouhá, ale jak jsem později v průběhu dne okoukal, mělo na to vliv to, že když je křeček dále od své nory, je opatrnější (zdrhá), než když je v těsné blízkosti zemní díry, to se k němu dá i na pár desítek centimetrů.
Udělali jsme pár fotografií “na jistotu”, ale protože bylo krátce po poledni, obloha bez jediného mráčku s ostrým sluncem, šli jsme na pizzu a pivo do restaurace. S tím, že se vrátíme ne dříve než za tři hodiny - až bude slunce níže a aktivita křečků třeba vyšší.

Překřečkováno

Pozdě odpoledne a hlavně večer to už byl úplně jiný příběh. Na hřbitově jsou tři placy, kde se to nádhernými myšáky vyloženě hemží. Až tak, že se můžete z jednoho místa rozhlížet a vytipovávat jedince, kterým to bude na fotce více slušet, a opakovaně dávat přednost těm, co tolik při přibližování nezdrhají.
Příležitostí bylo spousta, ale první hodiny jsem se jen učil, abych mohl jejich chování co nejvíce předvídat, protože jen tak mám šanci na nějakou zajímavou fotografii. Raději než křečka v trávě jsem jej chtěl na nějakém pěkném starém hrobě porostlém mechem a břečťanem. Ne že by na ně myšáci nechodili. Ale při podobné “výpravě za žrádlem” byli daleko od své nory a toto atraktivní prostředí vždy jen rychle přecupitali (no spíše přelétli). A když už jsem jakžtakž měl nalezená ta nejhezčí místa s nejodolnější a nejkrásnějšími křečky, začalo svítit trochu lepší světlo, hřbitov se už bohužel zamykal.
S nově nabytými zkušenostmi jsem se ale hned rozhodl, že se tam na konci letošního léta ještě vrátím.

Související odkazy
Články o fotografovnání přírody
Nabídka fotografických workshopů
Fotografie ve fotobance Shutterstock