Písek a prach nádherné Namibie

Pouští se stanem na střeše

Podobně jako v Botswaně jsme si Namibii jeli sami. Měli jsme tři auta se stanem na střeše a byli tak pány svého času a odvážných nápadů, které nás přivedly k snad zajímavým fotografiím. 
Přestože se nám už druhý den po ani dvou stech ujetých kilometrech rozpadlo auto a kvůli čekání na nové jsme museli lehce upravit itinerář, nebylo to vůbec na škodu. V pro mě jednoznačně nejatraktivnějším místě (pouště v NP Namib-Naukluft) jsme byli déle. Kouzlo vlastního ježdění je totiž v tom, že pokud se vám někde nelíbí (nejsou příležitosti) jedete dál. Tam kde nevíte, co dříve, pak můžete zůstat déle. Při troše štěstí, když je v campsite místo, ovšem.
To, že se nám definitivně rozpadlo jen jedno auto je vlastně zázrak. Přestože všude píšou jak je Namibie vybavená zpevněnými silnicemi, náš itinerář se jim záhadně vyhýbal. Jezdili jsem po kamenitoprachovitopísčitých cestách, kde se dalo jet pouze 20 km/h nebo 80-110 km/h, a tu druhou variantu jsme pro krátkém “rozjetí” zvolili my. Když to totiž tím zvlněným hnusem pořádně valíte, nedrncá to tolik jako při pomalém popojíždějí. Chce to jen neustálou pozornost, na šutry na cestě, na zvířata, co se chtějí vykročením do cesty zabít a na konstrukce malých mostů u krajnice. V tom zvířeném prachu dvou aut jedoucích před vámi to jde velmi obtížně. Stačí tak dvouhodinový rychlý přesun podobným terénem a začínal jsem si pomalu věřit na vyplnění přihlášky dalšího ročníku Rallye Dakar.
Namibií jsme nakonec projeli více než tři tisíce kilometrů.

Zdánlivě pustá poušť

Přestože jsme jeli do Namibie poprvé, odhadovali jsme, že tam vzhledem pusté a suché krajině bude mnohem méně zvířat než v březnu v Botswaně nebo v květnu v Jihoafrické republice. Obzvlášť na začátku listopadu, kdy období sucha končí a všechna zvířata, co měla jenom trochu rozum, odtáhla na východ.
Nezmizelo ale všechno. Nejen, že jsme našli velká zvířata a všechny šelmy, ale vyloženě nadšený jsem byl z příležitostí pro fotografování v poušti národního parku Namib-Naukluft. Za těch skoro pět dní, co jsme se tam motali, jsme vyfotografovali snad každý zvířecí druh, co se tam vyskytuje. Ono jich v té nejstarší poušti světa s největšími dunami moc není. Nejvíce příležitostí bylo s přímorožci, kterým to v “marsovské” krajině moc slušelo, zajímavá byla setkání s pouštními gekony, ještěrkami a jedovatými hady, nebo pavouky. Jediné, co mě mrzí, že jsme nenašli endemického pouštního chameleona, a to jsme pátrání po něm věnovali hodně času.
Místo je výjimečně i pro fotografování krajiny, ale právě u ní se asi nejvíce projevilo to, že bychom klidně mohli zůstat dále. Za těch několik svítání a západů se prostě všechny nalezené úchvatné motivy nedaly stihnout.

Přecpaná napajedla v Etosha

Co se počtu zvířat a příležitostí pro fotografování týče, jednoznačně vede čas strávený národním parku Etosha, kde jsme krátce pobyli na třech různým místech. Každé bylo něčím zajímavé a ani na jednom bych se nenudil, kdybych zůstal týden. Ježdění po napajadlech v národním parku, fotografování z krytů přímo v kempech, večery se sovami nebo nahánění pěvců na těch pár stromech, které tam rostly. Vzpomínám si, jak jsem občas zahlédl, že u napajedla přímo v kempu jsou nosorožci, ale právě jsme odjížděli na večer hledat lvy a nebyl čas. Říkal jsem si, zajdu později, máme to od campsite jen 200 m, ale nakonec ani nevím, jak tam napajedlo a kryt vypadalo. Bylo toho moc.
Na začátku listopadu v oblasti vrcholí období sucha, vodu až mají pouze napajedla vytvořená člověkem a zvířata hledají stín pod korunami těch pár stromů, které v té pustině rostou. Jen tak mají šanci že sníží potřebu vody.
Místa se zbytky vody byla přecpaná. Tedy pouze za předpokladu, že nedaleko vody neodpočívala smečka lvů, která u napajedla ulovila žirafu. To ostatní zvířata stojí v dlouhých zástupech v krajině a čekají, až lvi zmizí a oni se mohou k vodě dojít. Jak se to stane, je úžasné sledovat, jak se skupiny zvířat v přesné hierarchii u napajedla postupně střídají. Avšak jsou i napajedla, kde se to nacpe všechno dohromady, zebry, antilopy, pakoni, pštrosi, sloni a mezi nohama jim probíhají šakali. V takovém případě není vodní hladina vůbec vidět a další zvíře se do to chumlu a zvířeného prachu dostane jen obtížně.
Během jednoho přesunu jsme s Jirkou trochu odbočili z hlavní cesty, že projedeme všechna přírodní napajedla, co jsou přímo u krajů bílého dokonale rovného vyschlého dna jezera Etosha (pan - solná poušť). Mělo to svoje kouzlo, nikde nikdo a zvířata stejně stále přicházela a zkoušela najít zbytky vody. Nejúchvatnější byla fronta několika stovek zeber natažená asi na jednom kilometru, která se “zasekla” 100 m před napajedlem, v domnění, že je tam schovaná šelma. Až odvážnější antilopy to po čase zkusily a ta dlouhá řada zeber k vodě nakonec došla.

Kočičí zastávka Okonjima

Na půli cesty z NP Etosha na jih směrem k letišti jsme se na pár nocí zastavili Okonjima Nature Reserve, kde sídlí The AfriCat Foundation s tím, že bychom zkusili i nějaké poslední fotografie levhartů a gepardů.
Pro prohledávání rezervace jsme využili dovedností místních průvodců, které jsme (podobně jako vždy a všude) stále strašili slovy “no leopard - no many”, které fungují u placených tour napříč celým světem. Průvodci se snažili, i s použitím lokátoru (některé kočky mají obojek) nakonec jsme fotografovali levharty i gepardy. 
Z těch setkání jednoznačně vede levhart, který se, když jsme k němu autem dojeli, protáhl, mrkl nad sebe do koruny stromu a vrátil se nahoru k mladé zebře, kterou tam měl rozežranou z minulého dne. Asi si řekl, “nojo, takovou dálku sem kluci jeli, tak dobře, já tam k ní vylezu”. Několik dlouhých desítek minut pak svojí kořist na stromě dojídal.

Náš rychlovýlet do Namibie vyšel parádně a měl jednu vadu, podobně jako jindy nemohl nikdo z nás mít itinerář delší. Dva týdny je strop toho, co nám projde (doma, ve firmě, ...). Martin nám to parádně vymyslel, paní Lída skvěle zajistila a už se nemůžu dočkat těch dvou dalších cest do Afriky v roce 2019.
Děkuji všem kamarádům za fajn výlet, Ondra (umělecký vedoucí expedice aka “Génius”)

Související odkazy
Fotograf divoké přírody na dovolené v Africe
Březnová Botswana, kempování v Africe
Pes hyenovitý, lov smečky pomalovaných vlků