Botswana, písek a popel v Savuti

Spáleniště v Savuti

Tušil jsem, že Savuti na severu Botswany bude v říjnu hodně suché. Má to obvykle tu výhodu, že i když je tam v tom čase méně zvířat, to, co zůstane, se více koncentruje u těch posledních napajedel s vodou a hladoví predátoři tam pak chodí jako do špajzu (například lvi se v tomto období kvůli nabídce potravy od vody ani nehnou).
Bylo to ale mnohem horší. Příroda opět ukázala, že s jistotou se nedá odhadnout nic. Už na bráně vstupu do Chobe NP nás informovali, že mnoho kilometrů savany v oblasti před pár dny shořelo a na spoustě míst stále šlehají plameny.
Jak naše Toyoty ukusovaly kilometry do kempsajtu v Savuti, černo napravo, černo nalevo. V temnotě svítily jen hluboké vyjeté koleje v písku a bílé padlé ohořelé kmeny stromů. Zvířata nikde. Na těch desítkách kilometrů jsme zahlédli v dálce jednu žirafu.
Situace se zvířaty nebyla lepší ani u napajedel. Přestože jsme se k nim pravidelně vraceli několik dní, nikde ani chlup, jako by byla otrávená. Tu a tam jen jednotlivá zvířata. A lvi.
Oblast Savuti je proslulá lví smečkou, která je schopna ulovit slona, byl o ní i natočený dokument. Aktuálně má skupina 22 členů, a protože jsme ji intenzivně fotografovali několik dní, bylo zřejmé, že hladová zvířata nejsou v kondici a ulovit slona nemají šanci. Přesto jsme si ale společnosti lvů užili. V zelené vegetaci nebo zlaté trávě je má každý, ale kdo je fotografoval tři dny v černém popelu spálené savany? Nakonec jsem rád, že to tam bylo “trochu jinak”, než jsem si před cestou vysnil.
V paměti mi zůstane i to, jak jsem Jirku vysadil na akutní kakání pár desítek metrů od levharta, který odpočíval pod keřem, nebo fotografování sovy pálené odpočívající přímo pod dřevěnou stříškou brány vjezdu do národního parku. Válení v popelu v blízkosti lví smečky ale na silné zážitky jednoznačně vede.

Podél řeky Khwai

Oblast podél řeky a zejména v blízkosti kempu Magotho jsem si vytipoval v prosinci 2019, kdy jsme sem na krátko zavítali s klienty, přestože jsme byli tehdy ubytovaní ve vzdálené lodgi. To místo mě nadchlo. V druhé polovině roku je většina Botswany suchá a zelené břehy podél řeky Khwai působí jako ráj – obzvlášť, když v listopadu začne i trochu pršet a tráva není ještě tolik vzrostlá (zvířata nejsou tolik schovaná). Všude spousta slonů a dalších zvířat.
Se slony jsme si užívali i nyní. Především na večerní focení v protisvětle to byl nejčastější objekt našeho zájmu. Musím přiznat, že se konečně pomalu přestávám slonů bát (ale pořád z nich mám respekt). Často jsem vystupoval z auta se širším ohniskem, když totiž fotografujete slona z úrovně jeho nohou, ten pohled je dělá ještě impozantnější.
Vyřádili jsme se i při fotografování hrochů, kterých byly na každých dvou stovkách metrů řeky desítky a často jsme je potkávali, jak se procházejí i dále od řeky. Jak nebyli ve vodě, měl jsem z hrochů strach pořád.
Jestli mám vyzdvihnout jednu věc, která byla u řeky Khwai opravdu výjimečná, bylo to štěstí na levharty. Dlouho v paměti mi zůstane den, kdy jsme nejdříve časně ráno potkali dva samce, kteří doprovázeli samici a neustále na sebe vrčeli nebo se o přízeň rvali. Jejich síly byly vyrovnané, když nám po čase zmizeli v husté vegetaci, stále byli spolu, a my byli rozhodnutí, že je zkusíme večer znovu najít. Nenašli jsme je. Skoro na stejném místě se ale při západu slunce objevila jiná samice s ani ne dvouměsíčním kotětem. Úžasný pohled. Ten den jsme viděli pět různých levhartů!

Bez sprchy a zrcadla

Na rozdíl od dubnové Etiopie a srpnové Ugandy, kde jsme jezdili s průvodci a spali v lodžích, jsme se zase vrátili ke spaní ve stanu na střeše auta. Má to spoustu výhod a africké fotografování je levnější. A samozřejmě jsou s tím spojená jistá rizika. Tentokrát jsme ale měli štěstí, oproti předešlým cestám auta vydržela, nic se nerozpadlo, nic jsme neutopili. V Savuti jsem se konečně naučil jezdit v hlubokém písku, což jsem v roce 2015 před Nxai Pan NP ještě říci nemohl. I tak byla naše Toyota Hilux jak trhací kalendář, co neurvete z auta vlastní neopatrností, to v terénu opadá samo. Zkuste se v hlubokých kolejích vyjetého písku otočit a neurvat zadní zástěrky u kol!
Někdy bylo fotografování hodně náročné a pokud by se nad to člověk nepovznesl, mohl si říci, že bylo až “diskomfortní” (na hovno). Občas foukal fakt silně vítr. Jestli je písek a prach špatně, tak ten černý popel byl fakt peklo, létal do auta, venku se nedalo skoro být. Auto černé jako kdyby bouchla sopka, já furt jak kominík - rukávy trika od krve, jak mi stále tekla krev z nosu podrážděného všudypřítomným prachem, písek pořád skřípal v zubech, oči pálily, nebylo je jak vymýt, až večer kapičky Visine pálení trochu zklidnily. Nebyla voda, nebylo zrcadlo, každému jsem byl s černým obličejem a zakrváceným nosem pro smích. Mojí jedinou starostí bylo udržet v čistotě fotografickou techniku!

Covidová Botswana

Už je z toho taková tradice, podobně jako u předešlých cest musím opět rozebrat místní epidemiologickou situaci.
Přestože Botswana patřila nejen v Africe dlouhodobě k zemím s nejmenším počtem pozitivních, české úřady ji nepochopitelně šoupnuly na seznam kam se „nesmí cestovat“ (černá na semaforu), šlo to snad pouze na pracovní výjimku Ministerstva zahraničí. Což byla samozřejmě hloupost. I přesto jsme začali cestu do Botswany plánovat. Riziko to mělo v tu dobu pouze jedno, kvůli tomu černému seznamu by nás na cestu žádná pojišťovna zdravotně nepojistila. Ten hloupý černý seznam (“extrémně vysoké riziko”) se ale pár týdnů před naší cestou naštěstí zrušil.
Pro cestu do Botswany tak stačil pouze už tradiční předodletový PCR test. Přestože po nás byly při odbavení vyžadovány další doklady (formuláře a naistalovaná aplikace) pro tranzitní! Johanesburg v JAR, byla to jen neznalost paní na přepážce a jejího nadřízeného na telefonu. Důležité je trvat v podobné situaci na svém a nepodlehnout tlaku. Pro vstup nebo transit jakékoliv země jsou směrodatné aktuální informace té konkrétní země a ne bludy, které šíří místní české úřady.
V Botswaně pohoda. Dva týdny před naším příletem zrušili i ten úplný zákaz prodeje alkoholu, který tam trval déle než rok a půl! Tato restrikce by nás totiž ve fotografické tvorbě značně omezovala. Výhodou proti Etiopii a Ugandě bylo i to, že jsme se díky vlastním autům a bydlení nesetkávali s nikým cizím a ve finále tak konečně nebyl nikdo z africké cesty Covid-19 pozitivní. I když musím přiznat, že na ten obvyklý přednávratový PCR test jsme šli zase s obavami. Epidemiologicky rizikově jsme se totiž zachovali pouze v Marabou Pan v Savuti, když jsme náhodou potkali další tři auta výpravy Richarda Jaroňka. Jistě si dokážete představit jak to vypadá, když se 14 Čechů a Moraváků potká uprostřed spálené a vyprahlé savany při 38 stupních ve stínu. Z kolujících lahví se muselo ochutnat úplně všechno...

Ze třech letošních afrických cest bylo fotografovnání v Botswaně nejkratší. Když ale ty snímky nyní procházím, příležitostí bylo dost. Tak parádně jako nyní jsem si lvy a levharty zatím nikde nezafotil. Děkuji Honzovi za přípravu a zdolávání nástrah a svému parťákovi v autě Jirkovi, že to se mnou vydržel - jak při zuřivém řízení, tak když jsem mu krafal do toho kam jet, abychom měli na zvířata nejlepší pohledy.

Související odkazy
Články o fotografování přírody
Fotografie z Afriky ve fotobance Shutterstock
Nabídka fotografických workshopů