5 tipů pro působivé fotografie divoké přírody

1 * Atraktivní motiv, barvičky vedou

Jak s oblibou, možná surově, říkám, “berlička neschopných”. Přiznejme si, barevný papoušek bude na fotografii vždy přitažlivější než vrabec domácí. Proč asi všichni v české přírodě raději fotografují vlhy pestré a ledňáčky říční než lindušky a budníčky? Je to totiž nejjednodušší zkratka jak fotografií z přírody zaujmout.
A nemyslete si, že je to doménou jen přírody živé. Podobně to mají fotografové krajináři. Pamatujete si nějakou výjimečnou fotografii krajiny z Brd? Ne. Všichni přefocují stále stejné motivy v Českém Švýcarsku nebo v polích nad Kyjovem, bez sebemenší snahy přinést něco nového. A když ani to nestačí, můžeme se podívat do národních parků v USA, takový Antelope Canyon v Arizoně totiž bude vždy vypadat lépe než soutěsky Adršpašského skalního města.
Asi to není úplně fér, ale je to bohužel fakt, který bych neměl zamlčovat. I proto, že pro mne, vyhlášeného kýčaře, je to poměrně pěkný nástroj jak přivést ostatní k zájmu o přírodu. Ideálním příkladem mohou být kolibříci, jsou totiž nádherní i na nepovedené fotografii.
Foťte i atraktivní zvířata, ale pokud má být fotografie výjimečná, zkuste k té jejich přirozené kráse přidat i něco z těch dalších čtyřech bodů.

2 * Světlo, ranní ptáče dál doskáče

Kouzla se světlem už vyžadují trochu cviku. Světlo je jedním ze základů fotografie a práce s ním už uměním. A to jak v případě světla přirozeného (slunce), tak umělého (blesky, baterka). Mistra dělá zkušenost, ani po 15 letech focení mě některá kouzelná rána nepřestanou udivovat.
Každý opravdový fotograf divoké přírody je ranní ptáče. Vyhledává první paprsky, aby probouzející se zvířata zachytil v tom nejhezčím světle, kdy se scéna ve fotografii mění každých 15 vteřin podle toho, kam nízké světlo dopadá. Osvědčilo se mi být u vysněného zvířecího druhu už půl hodiny před svítáním, abych měl dostatek času přemýšlet, jestli těch prvních paprsků využiji pro fotografii v protisvětle (třeba i se sluncem v záběru), nebo po slunci. Pokud je zvíře tolerantnější, dá se stihnout obojí, a vždy se o to pokouším.
Brzké vstávání, jakkoli je to na jaře a hlavně v létě nepříjemné, je výhodné i tím, že se trefíte do času s největší aktivitou zvířat. Už mezi 8.  a 9. hodinou nejen že se na ostrému slunci nedá fotografovat, ale budete mít jen čtvrtinu příležitostí se zvířaty oproti časnému ránu, kdy svítá a aktivita zvířat je nejvyšší.
Těm, co ráno dlouho vyspávají, budiž útěchou to, že večer je krátká chvilka, kdy to také světelně hezky vypadá. Rána však jednoznačně vedou, díky lepší viditelnosti má to nízko nad obzorem položené slunce šanci lépe zasvítit. A protože většina běžné populace ráno chrní a nechodí do přírody, fotografie v „běžně nevídaných“ podmínkách snadno zaujme.
A co je nejlepší světlo? To, které nedělá ostré stíny a má pěknou barvu. Ideálně růžovo-oranžovou, ne žlutou, ne bílou. A to trvá v našich zeměpisných šířkách sotva půl hodiny.
Pokud je ostré slunce bez mráčku, přes den vůbec nefotím. Ne náhodou moji kamarádi říkají, že Ondra nefotí, pokud jeho stín nemá alespoň 20 metrů.
Ke světlu v přírodě si můžeme přidat i další výjimečné chvilky, které fotografii divočiny významně pozvednou. Může to být déšť nebo sněžení. Každý, i nejobyčejnější zvířecí druh zachycený v “povětrnostní nepřízni” bude na fotografii vypadat vždy zajímavěji. Před každou zimou mám seznam, za kterými zvířaty se vydat ve chvíli, kdy začne intenzivně chumelit. Díky klimatické změně takové dny v roce bohužel napočítáme na prstech jedné ruky.
Pravidelným sledováním východu a západu slunce s odhadováním počasí a té správné oblačnosti pro poutavější fotografie se tak každý fotograf stává i výborným astronomem a meteorologem. Naštěstí nám odchytávání ideálních podmínek v přírodě usnadňují šikovné aplikace v chytrých telefonech.

3 * Akce, opravdová divočina

Fotografie by měla mít příběh, něco sdělit. U fotografií zvířat je ideální, pokud se na nich něco děje, divákovi to poví něco o jejich přirozeném chování. Proto, abyste do fotek dostali nějakou zajímavou akci ze života zvířat, musíte si o nich něco nastudovat. Jen tak budete podobné výjevy předvídat a s větší pravděpodobností je dostanete do fotek. Málokdy podobné snímky vzniknou stylem “jdu, jdu, cvak a jdu dál”.
A které že jsou ty nejlepší akční fotografie? Mohou to být zvířecí souboje, námluvy, páření, lov potravy a její požírání. Oživit fotografii může například jen roztažení křídel, otevření zobáku nebo přizvednutí pařátu. Každý se rád podívá na pěknou letovku ptáka nebo jen na to, že zvíře běží. Ostatně, třeba i jen přímý pohled zvířete do objektivu může udělat velkou parádu.
Ne vždy je v přírodě dost světla pro krátký expoziční čas k zaznamenání něčeho divočejšího a hodně fotografů to proto ani nezkouší. Možná je to chyba. “Správně” rozmazaná fotografie dynamického jevu může být velmi nevšedním kreativním vyjádřením pohledu na divokou přírodu. Jako inspiraci doporučuji ke studiu fotografie nestora české “mudlofotografie”, mého kamaráda Jirku Hřebíčka.

4 * Kompozice, nevšední nápady

Tím, že budete bezmyšlenkovitě umisťovat hlavní motiv do fotky podle třetinových pravidel, výjimečnou fotografii neuděláte. Něco musí být ve fotce jinak, jen tak má fotografie šanci zaujmout. Při komponování zvířete do fotky vždy zohledňuji zejména okolní prostředí, které při tvorbě tak rád využívám. Jestli je temný strom vlevo od zvířete, musí být něco tmavého i vpravo, pokud zvíře kouká z pravé strany, mělo by mít vlevo největší část fotky.
Nebojte se ani umístit zvíře na střed, obzvlášť v případě, kdy je za zvířetem dobře rozpoznatelné pozadí.
Pokud se dostanete ke zvířeti blízko, stojí za to zkusit fotografovat detail, nikdo netvrdí, že musí být ve fotce zvíře celé. Jen by to, co z něj ve fotce “zbude”, mělo kompozičně nějak pěkně “fungovat”.
Výjimečně lze u divoký zvířat použít velmi světelný širkoúhlý objektiv a to je pak teprve paráda. Krasně to dokumentuje prostředí, kde zvíře žije a při použití nízké clony pozadí nijak neruší. Fotografie pak mají nevšední prostor, který diváka do přírody vyloženě vtáhne.
Samostatnou kapitolou je pak komponování s úmyslným umístěním překážek pro vytvoření prostoru - tzv. proostření. V takovém případě mezi sebe a hlavní motiv úmyslně stavíte vegetaci, ideálně na poloviční vzdálenosti ke zvířeti. To v popředí by nemělo by být příliš názorné, aby nerušilo, ale ani příliš rozmazané, kdyby jen udělalo barevnou mlhu.
Kompozice musí vždy zohlednit aktuální okolní podmínky / prostor. Vždy, než zmáčknete při fotografování zvířat spoušť, řekněte si “co k tomu?” a rozhlédněte se kolem a něco v blízkosti pro fotku využijte.

5 * Prostředí, krásný kousek přírody

Tento bod mám nejraději. Při plánování fotografování jej vždy stavím na první místo a podle něho příležitosti se zvířaty vytipovávám. Když chci třeba na Šumavě fotografovat jeleny, nejdu tam, kde je největší šance je vidět, jak by to udělala naprostá většina fotografů zvířat, ale tam, kde je nejhezčí prostředí a je poznat, že fotografie byla pořízena v nádherném kousku přírody. Často se sice stane, že za pět let fotografování vzniknou jen dvě fotografie, pro mne pak ale mají mnohem větší hodnotu a věřím, že si je divák, pokud ho zaujmou, bude pamatovat třeba i deset let. Což se u “atlasovky” jelena pořízené v oboře nikdy nestane.
Využívat prostředí, kde zvířata žijí, je ideální pro ty, co mají dobré oko, ale chybí jim dlouhý superteleobjektiv. Nikdo totiž netvrdí, že zvíře musí být ve fotce velké - ba právě naopak! Nikdo nechce koukat na fotky, kde tukan na klacku vypadá jak ze zoologické zahrady. Velké zvíře ve fotce je nouze těch, kteří neumějí (nebo na terase hotelu nechtějí) pracovat s okolím a snaží se ohromovat přeostřenými detaily peří nebo srsti.
Na svých workshopech již 12 let říkám: “fotografie zvířete má být taková, že i když si to zvíře odmyslíte, pořád se na tu fotografii dá koukat”. Což u úplně rozmazaného pozadí fotografie ve stylu “zelená hrachovka” fungovat nebude.
Problém české přírody je v tom, že ty nejkrásnější lokality jsou v nejvyšším stupni ochrany přírody (často I. zóna NP), kam by se za zvířaty kráčet nemělo. Ale vzdávat byste to neměli. Projděte své okolí, když se vám bude někde líbit, popřemýšlejte, jaké zvíře a v jaké části roku by se tu dalo fotit. Dělám to úplně stejně.
Jako poměrně fungující zkratku mohu doporučit fotografování zvířat v nejkrásnějších kouscích evropské přírody, kde se můžete volně pohybovat. Tetřívci ve Švédsku, kozorožci v Alpách, medvědi ve Finsku, lišky polární na Špicberkách, jen pro krátký příklad.
Čím hezčí prostředí, tím více FOTKA!

Technická kvalita fotografii nedělá

Hodně fotografů si stále myslí, že dobrou fotografii dělá nastavení fotoaparátu a následná úprava v počítači. Studují manuály, přenastavují funkce jednotlivých tlačítek, kupují dražší a dražší fotoaparáty s novými funkcemi a ono se pořád nic neděje. Dokonce ani výměna programu na zpracování RAW nebo dokoupení několika pluginů s výukovými DVD nepomáhá. Dobrou fotku z přírody totiž dělá něco úplně jiného a s technikou to vůbec nesouvisí. Ani když se při zpracování dokonale zbavíme šumu a přeženeme to s ostřením, tak se její hodnota nezvýší.
V kdejakém braku o fotografování, kterých jsou plné antikvariáty, si přečtete, že fotografie má být ostrá, nemá mít šum a (děs největší) neměla by mít ani flíček přepalu. Pokud se vám to povede, fotografie prý bude dobrá. Ani náhodou. Bude to jen obrázek, který je sice technicky v pořádku, ale často nic nového nepřinese a nikoho nezaujme.
Jak s oblibou na akcích pro fotografy říkám: “jestli budou lidé z vaší výstavy odcházet se slovy, ty fotografie byly dokonale ostré, je něco špatně a raději si ji hned odneste domů”.
Působivou fotografii má dělat něco jiného.

Velké finále, co je dokonalá fotografie?

Pokud se vám do fotografie přírody podaří náhodou dostat vše z výše popsaných pěti bodů, snímek bude fungovat na každého bez jediného slova. Divák bude ohromen a fotku si bude pamatovat ještě dlouhé roky. Mně se to zatím nikdy nepovedlo, pouze u několika snímků se mi z popsaných pěti bodů sešly čtyři...
Nechci, aby text vyzněl ve smyslu “tak to musí být, nezkoušejte to jinak”. Je to moje cesta, kterou jsem se vydal, a před každým plánováním výletu nebo před stisknutím spouště beru popsané v úvahu. Fotografie je kreativní činnost a že to budeme dělat každý trochu jinak bude fajn v tom, že se bude stále na co zajímavého koukat.
Každý autor by si měl najít vlastní cestu, ať je jeho fotka vždy snadno rozpoznatelná, vypilovat “autorský rukopis”. Což se v Čechách mezi fotografy zvířat zatím nikomu nepovedlo. Snad jen Jirka Hřebíček, Vašek Bambula a Pavel Krásenský jsou na dobré cestě. A přestože dělá Míra Kadeřábek “jen ty atlasovky”, jsou tak brilantní, že je poznám vždy také. Vše ostatní opravdu povedené jsou kopie fotek z předních míst prestižních fotografických soutěží v domnění, že takto by měla dobrá fotka vypadat.
Nejhorší cesta (hloupé zkratky), jakou se můžete vydat ve snaze diváka zaujmou bude to, že vaše fotky budou barevně vypadat jako když bouchne granát v prodejně Barvy a laky, nebo že budete o vzniku svých fotografií lhát.
Takže na závěr, rekapitulace – 1. motiv, 2. světlo, 3. akce, 4. kompozice, 5. prostředí. Nezapomeňte!

Související odkazy
Články o fotografování přírody
Nabídka fotografických workshopů
Fotografie ve fotobance Shutterstock