Rys iberský, návrat do Andalusie

Znova do díry

Říkal jsem si, že když znova zkusíme kryty v polích u Santa Cruz de Mudala, těžko fotografiím rysa iberského něco přidám. Nakonec se ale ukázalo, že nebýt jich, skoro jsme letos fotky rysů ani neměli.
Pozorovací kryty od Josého a Thomase v horách Sierra de Andújar byla totiž letos marnost nad marnost. Nejen, že se rys za dva dny vůbec neobjevil, ale kromě třech druhů sýkorek se před našimi objektivy nezjevilo vlastně nic (což tolik kontrastovalo s dalšími zajímavými druhy ptáků v roce 2020). Prochy s Tomem podléhali splínům, které se vínem a pivem dařilo tišit jen obtížně.
Až úkryt v okolí sýrárny Peñalajo u Mudely naši expedici významně pozvedl a všem přinesl radost. Už první den se rys iberský před kryty dostavil. A nejen to. Nebyla nouze o zajímavé příběhy do fotek: kočka se rozmýšlí, jestli ulovit bažanta v ranní mlze; kočka se jak na přehlídkovém mole producíruje s čerstvě uloveným králíkem ve večerním světle. Mne ale zaujal nejvíc jiný pohled - bohužel tak krátký, že nebyla šance na fotku.
Když slunce skoro zapadalo, procházelo asi 150 metrů před krytem stádo ovcí. Možná dvě stovky kusů, které doprovázeli dva menší psi (rasa něco jako “džekrasl na delších nohách”). Když hlučné stádo prošlo, vidím, jak od stromů směrem k nám rychle běží rys iberský a asi 15 metrů před ním utíká “nějaký větší světlý králík”. Jak jsem se ale uklidnil ze vzrušení a začal jsem o tom přemýšlet, viděl jsem, jak se zadýchaný pes vrací ke stádu. Asi by k tomu nakonec nedošlo, ale rysa se psem v čumáku na fotce asi nikdo nemá!
To prostředí úzkých pásů divočiny v zemědělské krajině není pro fotku nic moc. Těžko odhadnout, kolik krytů tam Iñaky, Javier, Alfredo, Antonio a Pedro dohromady mají. Minimálně pět jich ale po našich zkušenostech je. Podstatné z loňské a letošní cesty je ale to, že tam ty nádherné kočky do záběru chodí. Ze suchého léta si pamatují, že je před krytem louže s vodou, a svoje trasy dodržují. Pedro letos říkal, že se v oblasti bohaté na králíky motá 12 dospělých rysů, plus asi šest koťat. Mají se tam dobře, na některých místech neexistoval pohled do křoví, kde by nebyl vidět divoký králík.

Teď tady byl!

Na návrat do hor Sierra de Andújar jsem se těšil. V první verzi našeho návratu jsem dokonce loboval za to, že bych klidně rysa hledal jen tam, na kryty bych se vyprdnul a pak jen okoukl novou lokalitu s kozorožci. Strávili jsme tam hledáním tři celé dny od rozbřesku do tmy a fotografovali ho jen dvacet minut, těsně před odjezdem na jih. Ona to tam totiž není vůbec “dávačka” a jako všude, s divokými zvířaty, je potřeba i to štěstí.
Na pozorování skvrnité kočky je tam skoro sedm kilometrů cesty s výhledy na nádherný biotop, ve kterém se kočky pohybují a mezi místními je lokalita profláknutá. Zvlněná krajina s rozesetými kulatými balvany, obalenými mechem, kolem kterých je “řídký les” místních “korkových dubů” (Quercus ilex subsp. rotundifolia).  
Stačí jen najít přehledné místo, vyhlídku, ze které obhlédnete alespoň 180 stupňů do vzdálenosti kilometr až dva. Pokud už máte rysa iberského načteného a nakoukaného v terénu a bude v pohybu, neměl by vám při dobré viditelnosti v dalekohledu proklouznout. Pokud chrní na šutru (nebo pod šutrem) a je to dál než 300 m, nemáte bez termovize nebo stativového dalekohledu a opravdu pozorného oka při vhodných podmínkách šanci.
Pak tu ale je ještě jedna místní významná příležitost. To, že na cestě někdo najde v dálce kočku před vámi. Není totiž nic výjimečného, když se na té sedmikilometrové cestě vyskytuje několik desítek “lynxwatcherů” se stejným zájmem. Možná někoho napadá, že by stačilo pomalu projíždět autem kolem a čekat, až někdo kočku najde, ale to není náš styl. A co jsem vypozoroval, ani styl dalších přítomných hledačů rysa - každý z nich chce být ten, kdo nádherné zvíře zahlédne jako první a ukáže ho v dalekohledu ostatním.
Pokud je rys v pohybu a daleko, často jsou to setkání velmi krátká. Při setkání s kolegy u cesty se může stát, že vám s rozzářeným okem sdělí, “teď tady byl” a začnou rukou máchat do stráně. Výjimkou není ani to, že vám druhý den po tom, co jste ten předcházející od rozbřesku do tmy ve čtyřech lidech oblast fakt “uhlídali”, někdo sdělí, “včera ho tady měli v půl desátý!” Fakt neměli, to bychom museli vědět, když se ten den kočka objeví, tak se to tam fakt neututlá.
Rysa “jsme nakonec našli” až ve chvílí, kdy už všichni v našem autě na cestě zpět plakali, Chachar se rozčilovat, co za blbce se v Golfu šourá před námi, a já minutu před tím tvrdil, že naději na pozorování ještě pár minut před odjezdem z lokality máme. To nebylo ani “za pět minut dvanáct”...

Kozorožci v Torcalu

Nevím, kdy přesně se to stalo, že se mi stali kozorožci v přírodě tak blízcí. Možná je to proto, že obývají nádherné horské kouty a jejich útěková vzdálenost napříč celým světem a jednotlivými druhy skoro neexistuje. Vliv na moji náklonnost může mít i to, že jsem narozený ve znamení kozoroha.
Už loni při první návštěvě jsem si slíbil, že při dalším návratu do Španělska se po kozorožcích konečně rozhlédnu.
Na iberském poloostrově žilo pět poddruhů kozorožce iberského, ze kterých zůstaly jen tři. Vyhynuly ty z Portugalska a z Pyrenejí. Zbývající tři poddruhy jsou v horských oblastech rozesety skoro po celém Španělsku.
Nějaká místa jsem vytipovaná měl, ale nebyla našemu “rysímu itineráři” úplně nejblíž. Až José mi poradil lokalitu, která je nedaleko cesty z Malaga do Andújar. Už jak jsem místo na internetu “lustroval”, tušil jsem, že to bude paráda. Autem snadno dostupné, nerozlehlé a ty bizarní skalní útvary jak z pohádky.
Večerní první poznávání kozorožců nakonec ohrozil jen hlad zbytku výpravy při cestě z hor od rysa. Navrhoval jsem, že oběd oželíme, ať máme na hledání na neznámém místě čas, ale neprošlo to. Nakonec jsem musel ustoupit já a znova se vrátit za těmi prasárnami do Burger King - nutno přiznat, že právě tam bylo zdržení s jídlem nejmenší.
Nakonec nám po ubytování v blízkém městečku stačily v rezervaci ​​Torcal de Antequera dvě hodiny. Projít se to tam dá rychle, kozorožci se dají snadno najít, pokaždé jim to ve skalách sluší a z těch šestnácti jedinců bylo pět fakt pěkně rohatých samců.
Po prvním seznámení s lokalitou jsme se těšili na ráno. I když už večer se dalo tušit, že to nebudeme mít s nízkou oblačností jednoduché.
Jak jsem se ráno z terasy ubytování podíval směrem ke kopcům s kozorožci, bylo jasné, že tam nebude vidět na pět metrů, bylo šedivo a zataženo. Ale zalézt zpět do postele není můj styl. Už za dvacet minut jsme stáli na parkovišti v kopcích, kde nebylo přes mlhu vidět na sousední auto a vítr fučelo tak, že jsme se rozhodli vystoupit z auta až alespoň trochu rozední.
Nakonec to nebylo vůbec marné. Kozorožce jsem našli i v tom mlžném mordoru. Ono totiž ráno stačí vypravit se přímo na místo, kde jste se s kozorožci večer rozloučili.
Když jsme se po dvou hodinách vraceli na bydlení za Chacharem, který tuto nádhernou příležitost z neznámých důvodů odpískal (měl nás plné zuby, užíval si klid a bezpečí ve sprše, upravování čerstvých fotek pro Instáč), věděl jsem, že moje další cesta do Španělska bude jen za kozorožci, těch různých lokalit už mám vypsaných dost.

Covidová Andalusie (ver. 2021)

Po zkušenosti z první cesty v prosinci 2020 jsme si říkali, že už nás při vstupu do Španělska nemůže nic překvapit. To byla ale chyba.
Nevím, jestli to bylo nějaké aktuální nové pravidlo nebo jen náhoda našeho letu vypraveného z parádně virem v tu chvíli promořeného Zombielandu, ale při příletu nás čekalo velké překvapení.
Přestože všichni cestující z letu společnosti Smartwings měli před letem správně vyplněný španělský vstupní formulář se všemi doklady (očkování / test, kdo očkovaný nebyl) pracovnice v bílém plášti toto kontrolující, odchytily skoro třetinu letu, a poslali překvapené cestující za bílou plentu, kde se ihned covidově náhodně testovalo!
Za naši skupinku to odnesl Prochy, od kterého jsme se rychlým vzdálením jako správní kamarádi jasně distancovali. Asi to nebylo úplně správně, protože u pásu se zavazadly nebyl půl hodiny nejen Prochy, ale ani nikdo další z našeho letu. Pro jistotu jsem jen kamarády poučil, ať během našeho španělského pobytu nezvedají telefon žádnému telefonnímu číslu se španělskou předvolbou, a doufal, že Prochyho ještě uvidíme (došel, hned po šťourání v nose).
Přestože v olympiádě proočkovanosti Španělsko atakuje první pozice, roušky jsou všude. Obchody, v restauraci - když zrovna nevkládáte vidličku do úst, v autě - když tam nejste sami. Úplně stejně jako v prosinci 2020, když jsme tam byli poprvé. Jediný rozdíl byl ten, že venku bez roušek a místní už mohli cestovat po své vlastní zemi. Což bylo vidět jak na silnici, tak na lokalitě v horách u rysa v Andújar.
Pro návrat do Česka stačil jen tradiční Příletový formulář, který tentokrát výjimečně na letišti v Praze i kontrolovali.

Přestože máme z cesty parádní zážitky a snad se povedlo pár dalších povedených fotek rysů iberských, úplně to naši touhu po pozorování nejvzácnější kočkovité šelmy neukojilo. Prostě se to očekávání, jaké to další setkání bude, nikdy neochodí. Pokaždé je to jiné.
Pokud máte zájem, napište. Na příští zimu mohu připravit společnou cestu. Celkové náklady mohou být okolo 35 tis. korun.
  
Související odkazy
Články o fotografování přírody
Nabídka fotografických workshopů
Fotografie rysů na fotobance Shutterstock